Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Ozvěny festivalu v Karlových Varech I.



Úvodník: Svátek všech milovníků dobrého filmu - mezinárodní filmový festival v Karlových Varech - nabídl od 1. do 7. července návštěvníkům neuvěřitelných 199 filmů. Ať vybíráte jakkoli, všechno stihnout nejde a vždy máte pocit, že vám něco důležitého uteklo. Vždy alespoň pár filmů vám utkví v paměti trvale a rád bych se s vámi o ně podělil.

Článek: Přestože patřím mezi tu třetinu návštěvníků festivalu, kteří sem jezdí za filmy a nikoli obhlížet filmové hvězdy či obcházet rauty a večírky, přesto jsem za pět dní stihl vidět "jen" asi 20 filmů.

Z hlavní soutěže o Křišťálový globus mě nejvíce zaujal polský snímek Andrzeje Baranowského POTOMEK KNÍŽAT. Jakoby na mě dýchl duch polského "kina morálního neklidu," o němž jsem si myslel, že je minulostí. V černobílé škále nejprve poznáte mladého chlapce žijícího v zanedbané vsi, jemuž otec vštěpuje, že je potomkem knížecího rodu. Rodu, jehož muži si po mnoho generací brali za manželky ženy z nízkého stavu, čímž se rod znesvětil do současné podoby. Svérázný otec-filozof nabádá syna, aby dosáhl harmonie mezi tělem a duší. Poté poznáme Zbyška již jako mladého muže. Ač matka musí splácet dluhy otce, který se upil k smrti, syn odchází studovat práva. Jenže "vyvolený" Zbyšek je doslova prokletý ve vztahu k životu i lásce. Ze studií je vyloučen, protlouká se bez peněz a po návratu do rodné vesnice se nedokáže sžít s jejími svéráznými obyvateli ani se řádně postavit k práci. Zmařené sny a ideály jednoho mladého muže přerůstají v Baranského filmu do symboliky zmařených snů jednoho národa. I Poláci žijí velkou a slavnou tradicí utápějící se v malých současných poměrech. A stejně jako Zbyšek marně hledá sám sebe a nedokáže řešit své problémy, stejně tak se film dotýká společenských neduhů současného i minulého Polska. Ve vsi se objevuje na vsi stromu Panenka Maria, k níž začínají proudit davy věřících. Když je strom poražen je z toho obviněn opilecký estebák a málem lynčován k smrti, dočkáme se stávky sedláků a zablokování silnice (kterou vzbouřenci uvolní po obdržení tašky s lahvemi vodky), film se dotkne antisemitského tématu v polské kinematografii tak živého (vzpomeňme třeba na Kawalerowitze) i "lásky" neurvalé Jehovistky. Najdeme v něm i rozčarování nad současnou politickou situací ("komunistí i Solidarita - všechno je stejná banda"). Individuální příběh nadějného, ale málo schopného mladého muže vede tvůrce k obecnému zobrazení "života polského venkova na počátku 21. století" i celé polské společnosti, utápějící se v těžko řešitelných problémech s kořeny v minulosti a roznícenými v současti.

Hlavní představitel filmu POTOMEK KNÍŽAT Rafal Zawierucha s Olgou Kalickou

Mimořádným dílem je i jiný soutěžní snímek s názvem BEDUÍN. Igor Vološin z Ruska v něm představuje Ukrajinku Ritu, která se snaží najít dost peněz pro záchranu své těžce nemocné dcery, na niž nezabírají ani drahé léky a potřebuje transplantaci kostní dřeně. Podvolí se proto za peníze odnosit dítě homosexuálnímu páru. Průběh těhotenství prochází mnoha komplikacemi, "otcové" z řad podsvětí i možný zachránce - soused Rity doplatí na kriminalitu. Zoufalá žena je ochotna i k natáčení pornofilmu. Nakonec její jedinou nadějí - jak se náhodně dozví - je kobylí mléko, které nemocným podává jeden kmen beduínů v Jordánsku (což je skutečně pravda, potvrdil režisér na tiskové konferenci). Za poslední peníze cestu s nemocnou dcerou podstoupí, najde tábor, kde ji slíbí vše možné i nemožné. Když se ve stanu ráno probudí zjistí, že byly okradeny a jak sdělí místní policie spletly si cikány s beduíny. Za pomoci ruské průvodkyně nakonec beduíny najdou, Alláh však rozhodne, že dcera zemře a žena smířena s osudem zůstává členkou beduínského společenství, kde nachází čisté lidské vztahy. Film se soustřeďuje na vnitřní stav mysli zoufalé ženy, která nemá šanci v drsném prostředí současného Ruska docílit jakékoli pomoci a záchrany. "Je to portrét společnosti, která vysává krev z chudých a bezmocných," říká o svém filmu nadějný režisér Vološin. Mimořádný herecký výkon podává ve filmu Olga Simonová (viz foto).
 


Divácky snad nejvděčnějším soutěžním filmem byl "nezávislý" snímek z Kanady SPOLUAUTOR. Jeho režisérem je známý herec Martin Donovan, který zde také vytvořil hlavní roli dramatika Roberta. Jeho kariéra padá prudce dolů, jeho nová hra nemá valný úspěch a on se od manželky vrací do rodného města a také ke své dávné lásce. Než však láska znovu vzplane zasáhne soused Gus - dříve kamarád, nyní temný muž s kriminální minulostí, který přijde s basou piv na přátelské posezení. Celý film je pak hereckým koncertem dvou osobností, z nichž David Morse (inspektor Michael Tritter v seriálu Dr. House - viz foto) v roli Guse si nakonec vysloužil od poroty cenu za mužský herecký výkon. Zaslouženě, protože jeho neotesaný Gus, skrývající se za maskou přátelského a laskavého kliďase, je schopen diskutovat o všelidských problémech a vyznávat lásku herečce, kterou Robertovi tak trochu závidí. Nebýt pistole v jeho ruce a zprávy v televizi, že muž ,jehož nedávno postřelil právě zemřel, byl by to ideál spokojeného a vyrovnaného muže, jemuž ze všeho nejvíc sluší domácí bačkory.

Robert zase klid předstírá, rozdírá ho strach o vlastní život. Charaktery postav se rozkrývají postupně, setkání je oba změní. "Gus nevědomky vytrhne Roberta z jeho sebestřednosti a stagnace. Vlastně mu dá šanci se sám sobě zasmát. Robert na oplátku bere Guse vážně a to jim oběma pomůže získat vzájemný respekt." Dalším rozměrem filmu je pak konfrontace skutečného života a toho, jaký nám nabízí jevištní dramata. Nezáleží na tom, jak film dopadne, jsme přeci jenom mimo skutečný život. A po návratu do něj alespoň máme o čem přemýšlet. Byl bych osobně moc rád, kdyby se našel distributor pro tento vskutku parádní kousek, stejně jako na film NEVIDITELNÁ německého tvůrce Christina Schwochowa, který jsem neviděl, ale podle úsudku přátel je toto psychologické drama z divadelního prostředí mimořádně působivé a hlavní představitelka Stine Fischer Christensenová si z Varů odnesla Cenu za ženský herecký výkon.
 
Z filmů v hlavní soutěži se zmíním ještě krátce o třech. Pod originálním názvem LILLIPOP MONSTER se představují dvě dospívající dívky, které mají společné jen jedno - disfunkční rodinu, v níž se nedá žít a od níž je nutno utéci co nejdále. Jinak jsou každá zcela jiná - Art je blondýnka a miluje kanárkové barvy, Oona si potrpí na černou. Každá jinak reaguje na rodinné problémy - Art sexem s neznámým mužem, Oona sebepoškozováním a morbidními kresbami.
Ač je jejich přátelství z počátku nepochopitelné a expresivně vyhrocené, oběma jejich bolest věříte. Debutující režisérka Ziska Riemannová je především kreslířka komiksů, což ve výtvarné stylizaci filmu cítíte. A jak ve Varech přiznala, její film je tak trochu autobiografický. Měla podobnou kamarádku, ale "v pubertě jsme se navzájem, naštěstí, ztratili z očí. LILLIPOP MONSTER vypráví, co by se asi stalo v opačném případě."

Trochu méně přesvědčivý je POKOJ 304 - debut Dánky Brigitte St?rmoseové natočený v dánsko-chorvatské koprodukci. Jde o trochu spletité drama, které začne tajemným výstřelem v hotelovém pokoji a postupně se rozplétá jako skládačka příběhů několika postav - od ředitele hotelu, jeho milenky, jejiho manžela, osamělé letušky, dvou uklízeček z Indonézie a manželského páru z Kosova. Autorka hraje spletitou hru i s divákem, mnoho zamlčuje, odbíhá, spojuje zdánlivě nesouvislé akce a teprve mnohem později vše v opakovaných záběrech vysvětluje a dává dohromady. Filmařsky je to zajímavé, ale bohužel za individálními osudy aktérů vítíte spíše prázdno nežli nespokojenost a vykořeněnost, do níž je vženou společenské vazby, politická realita i anonymní stěny hotelových pokojů. Britský skladatel Jocelin Pook si za hudba k filmu zasloužil čestné uznání.  


 
Stine Stenhageová a David Dencik ve filmu POKOJ 304
 
Měl bych přiznat ještě jeden film ze soutěže, který jsem však viděl jen zčásti. A přiznávám, že finančním transakcím kolem mlékárenského megakoncernu přerůstajících do obrovského finančního skandálu jsem tak docela nerozuměl a jemné finesy podvodu mě zůstaly ukryty. Film natočil Andrea Molaioli pod názvem MALÝ KLENOT a je údajně ispirován skutečným skandálem společnosti Parmalat. "Mysleli jsme si, že peníze dokážou sami o sobě vyprodukovat další peníze. Tento koncept selhal, jak dokazuje krize, byť se někteří z viníků dále tváří, jako by se nic nestalo," říká režisér.

Tolik o filmech, které jsem stačil z hlavní soutěže vidět. Bohužel jsem neměl možnost zhlédnout vítězný film RESTAURÁTOR jeruzalemského režiséra Josepha Madmonyho, protože byl promítán hned v prvních dnech festivalu, kdy jsem ještě na festivalu nebyl. Mohu jen doufat, že se pro něj, stejně jako pro francouzský film PRÁZDNINY U MOŘE, za něhož získal režisér Pascal Rabaté Cenu za režii, najde místo v programech našich kinech nebo alespoň v televizi. Další oceněný snímek CIGÁN slovenského režiséra Martina &Sulíka (Zvláštní cena poroty a Zvláštní uznání titulnímu představiteli Jánu Mižigárovi) se již v kinech promítá a bylo by dobře, kdyby se setkal s tak velkým a soustředěným zájmem jako u publika v Karlových Varech.
 

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary, Skorpion Art


19.07.2011 - Stanislav Polauf