Povím vám příběh z míru, který mi vyprávěl můj kolega v české Obci spisovatelů Milan Čechura. Jeho hrdinou je člověk a balíček knih. Anebo snad balík? Jelikož však Milan (ouha) vlastně už do jistého časopisu (do Plže) o svých oblíbených knihách druhým rokem píše, povím vám raději příběh vlastní, jehož hrdinou bude autista (a to jak sociální, tak i normální), a tedy snad já.
I když... Ale ne!
To každý jsme přece malinko autistou, když si čteme či svému dítěti předčítáme, a kdybych byl vážně stižen některým ze všech těch Aspergerových syndromů, jež tu okolo den co den poletují jako mušky zlaté, asi bych se choval uzavřeněji, nemyslíte? Dosti však plků, dost planého filozofování, kupředu - a pokusím se zachovat i dekorum a něco z původní posloupnosti Čechurova seriálu-čtenářského deníku. Asi to zde na Rozhledně nevíte, ale spustil jej v únoru 2011 hezkým povídáním o Tarzanovi.
Ó, i můj Tarzane! Ale nejsem jako Milan a jsa trochu mladší, má první vzpomínka splývá s Tou Zatracenou Bednou, jak by řekl on, s televizí, a právě v jejích hlubinách jsem opího muže uzřel poprvé. Teprve ovšem začínala normalizace a okolo plál socialismus, i došlo k tomu buďto na ZDF nebo na ARD, už nevím, rozhodně ale na jednou ze všech těchto dvou dostupných nám kanálů západoněmecké televize, které jsme u Plzně s trochou štěstí lovili (nu, a když nelovili, tak holt v bedně jen zrnilo).

Tu ale zrnění ustalo a jako když zazpíváte A kosové si štěstím pletou noty, uviděl jsem z úhledné obývací kuchyně úhledný studiový prales. Jako sadem i parkem si to stezkou štrádoval černobílý muž v plavkách a nebyl vůbec hrubozrnný jako gorila, kulturistou však ano. Ne, nevyvenčoval na řetízku nilského krokodýla – a pojednou stanul a čenichal. Jaksi. Po čemsi šátral na zemi pod sebou a vtom se staly dvě věci najednou.

1. Mina, ví bůh, vybuchla.
2. Ten gentleman v plavkách odskočil rybičkou doleva, amen.
Po chvíli ale živ-zdráv vystrčil hlavu z kapradí jsa i absolutně v pořádku - a to bylo mé první setkání s Tarzanem.

Přesto jsem se otce, který byl na to, že doma tajně sledujeme Němce, tenkrát tak hrdý, až jim občas i fandil při hokeji, s kontrolkou v očích zeptal: „Táto, kdo je to ten Tarzan?“
„Byl to chlapec, kterého vychovaly opice. Teprve pak potkal prvního člověka a měl smůlu: byl zlej.“
„Tarzan?“
„Ne, ty bláhový. Člověk.“
Dodnes nad tou otcovou odpovědí přemýšlím a anžto jsem později mnohé Burroughsovy (mistrně odvyprávěné) romány přečetl synovi, vím, že úplně pravdivá není. Ne, přesto ale obstojí.
Milanovy fejetony ovšem pokračovaly i důstojnějšími knihami, které tady vynechám, a dotknu se už jen Záhady hlavolamu.

Tak tu mi táta dokonce přečetl nahlas – a nejen mně, nýbrž i sestře, a zvládl to na pokračování pokaždé, než jsme usnuli. Moc dobře udělal, myslím si, moc, a málokterá kniha se mi tím zakuklila hlouběji do duše (ani ten Tarzan ne), tedy s výjimkou onoho skvělého pokračování o Stínadlech.

I to otec dávkoval po večerech (jako i Tajuplný ostrov, Korkorána atd.) - a vidím dodnes manželskou postel o onu situaci dětí, ano, jako na fotografii. A jak tam se sestrou Evou ležíme, zatímco on čte i proto, aby se vrátil do vlastního dětství, což však jeho zásluhu o rodinu nijak nesnižuje. Nu, a mou dnes snad také ne, když čítám synovi ještě víc.

Milana Čechuru dál „kopírovat“ nebudu, ale ještě nad jednou jím už vybranou knihou si mohu zanotovat, a tou byla Tichá hrůza (1967).

Tichá, avšak i ryčná, řekl bych, a hlasitý je přece i náš údiv nad tím, že jsme dětství prožili v éře, kdy bylo zcela normální vystačit si s pouhými pěti sborníky cizojazyčných hororů na dvacet let, a to i vč. Reje upírů ilustrovaného Aloisem Mikulkou. A bólše?
Ničevó. A víc? &Smitec.
Byli jsme však „pevná hráz socialismu a míru“ a válka je (uznávám) hrozná a vono stačí, že je mír, jak říkával Vladimír Komárek. A tak nezapomínejme ani dneska na to, že si tu v české kotlině občas v klidu můžeme číst i díky onomu smíru!


^{_{ikonka: 4to40.com}}