Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Do háje s feminismem!
Úvodník: Jako každé ráno, i tehdy jsem na ranní autobus dobíhala na poslední chvíli. Byla námraza, padal sníh a rozespalé postavy se mátožně kolébaly kolem.
Autobus už byl plný do práce se těšících lidí a na nástupním ostrůvku jsem zůstala pouze já a nějaký muž, který šel pár metrů za mnou. Konečně jsem se doklouzala až k nástupním dveřím ranního spoje. Udělala jsem první krok a ztratila jsem na ledovém chodníku rovnováhu.
Článek: Svezla jsem se přímo pod autobus a kdyby se v tu chvíli rozjel, mohla bych svým nohám dát jen nostalgické sbohem. Pán za mnou mě překročil a nastoupil do autobusu, jako bych tam vůbec nebyla.
Když jsem se vyhrabala ze špinavého sněhu a konečně jsem nastoupila, zjistila jsem, že onen pán si sedl na poslední volné místo. Co naplat, budu stát. První zastávku jsem byla jediný stojící cestující, ale poté nastoupilo tolik lidí, že se stání změnilo ve vrávorání na velmi omezeném prostoru. Lokty do žeber a páchnoucí dech mých spoluobčanů mě provázely celou cestu, která trvala nekonečných čtyřicet minut.
Jakmile autobus dojel do cílové zastávky, všichni dosud sedící pánové se začali zvedat a hrnuli se ven. Žádné poklidné vystupování. Vypadalo to spíš jako závod o život. Mám pár pěkných modřin od loktů a kufříků, kterými se moji spolucestující domáhali čerstvého vzduchu, o pošlapaných botách ani nemluvě. Když jsem rozdýchala ten rej, vydala jsem se ke svému pracovišti. Vzhledem k rozlehlosti firmy musím projít dlouhou chodbou s několika požárními dveřmi. Že jsou to dveře masivní a těžké jistě nemusím podotýkat.
Za mnou šli dva muži a vesele se bavili. Otevřela jsem tedy první dveře a počkala na ně, abych jim nezavřela před nosem. U dalších dveří se to opakovalo. U třetích dveří usoudili, že jim dávám přednost a oba se vecpali do dveří přede mnou. Měla jsem vztek!
Ale to jsem netušila, že ještě není konec.
Došla jsem až ke kanceláři, kterou sdílím s několika kolegy. Stáli přede dveřmi a bavili se :
„Máš klíče?“
„Mám, ale někde v kapse.“
„Já taky, přece je nebudu hledat.“
„Hele už jde“, otočili se směrem ke mně.
Zůstala jsem stát vedle nich a čekala jsem, jak se jejich debata vyvine a kdo nešťastné dveře odemkne.
„Votevři né!“
„No tak vodemkni, ať můžem dovnitř!“
Až teď jsem si uvědomila, že obě věty byly směrovány směrem ke mně.
Jindy bych bez řečí našla klíče, které mám obvykle neznámo kde a odemkla bych. Ale dnes jsem byla celým tím ranním dějstvím tak otrávená, že jsem naprosto nekultivovaně zařvala:
„Votevři ty, ne? Stojíš tu jako kaktus, už mohlo bejt dávno vodemčíno!“
Chvíli bylo překvapené ticho a pak jsem uslyšela klapnutí zámku.
A teď už vím jak na to. Ode dneška nebudu milá a příjemná osoba s nemizícím úsměvem, ale naučím se pořádně křičet!
21.05.2004 - Markéta Karešová