Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Důvod k rozvodu
Úvodník: ...chvíle,kdy jsem tiše zuřila a nemohla jsem pochopit,kde se vedle mne vzal ten ptakoještěr....
Článek:
Přiznávám se, že když přišel "můj" čas,začala jsem číst Večery pod lampou, což byla obměna červené a modré knihovny, kterou zbožňovala moje babička i teta. Svět kolem mi připadal zrovna takový, jaký byl ten, o němž jsem četla v románech. Pokud jde o vztahy, a zcela konkretně o manželství, v mých představách to bylo cosi nekonečně romantického, kde žádné problémy neexistují, nic rušivého se nevyskytuje a neřeší a když, tak snad jen v laškovných slovních přestřelkách, které dodávají vztahu pikantnosti a půvabu, lákavě jej okoření a vždycky všechno dobře dopadne. Mým vzorem a příkladem byly románové hrdinky modrých a červených příběhů,pro které jejich nastávající bývali "vysněným" a v hovorech je potom titulovaly "můj zbožňovaný".
Můj dospívající život probíhal v tomto romantickém pojetí téměř doslova, až na určité výjimky dané posunem století.Mou myslí se vystřídalo několik "vysněných", až jeden z nich se na radnici definitivně stal "mým zbožňovaným".Potom ještě do romantického vztahu přiskotačil postupně pár dětí, a byli bychom se mohli ze společného života nerušeně radovat téměř nepřetržitě, kdyby byl můj zbožňovaný neměl práci,která ho z romantického domova vytahovala na různě dlouhou,předem neupřesněnou dobu. Nám zbývajícím bylo dopřáno čekat na zachrastění klíčů v zámku, které ohlásilo jeho příchod, a on pak dostal na určitou - spíše krátkou dobu - příležitost zavychovávat si také svoje malé miláčky. Byl by hřích v těchto krátkých a samozřejmě krásných chvílích řešit nahromaděné rodinné nesnáze. Narušilo by to hodiny plné roztomilého štěbetání, a pokud šlo o mne,chvílemi i slibných pohledů.Nesnáze se nechávaly na dobu, kdy mého zbožňovaného opět odvolá pracovní povinnost. Teprve pak jsem samostatně řešila problémy hromadící se nad mou ubohou hlavou, zatímco hlava naší rodiny si postupně zvykla na žití plné kvítí, když bodláky a jiný neřád jsem ze společné cesty odstraňovala já.
Dostala jsem se do spolehlivého tempa střídajících se problémů i vášní, celkem pravidelných, asi jako je příliv a odliv. Pochopila jsem, proč muži nemají rádi změny a chtějí mít vždycky všechno na svém místě, včetně nábytku, ženušky a dětiček.Konkretně můj zbožňovaný byl zásadně alergický na jakékoliv změny, asi proto,že jen cesta z domova do pryč a od pryč zase domů, už byla sama o sobě dostatečnou změnou. Navíc měl rád ve všem řád a dopředu stanovený harmonogram. Jeho práce mu to nejen umožňovala, ale přímo nařizovala, zatímco já - podle jeho slov - pouze skáču od ničeho k ničemu a nejsem schopna dát dohromady nějaký rozumný plán své činnosti.Což přiznávám,protože i samotnými skoky k ničemu jsem se cítila uštvaná jako Bivoj kancem. Ale můj zbožňovaný byl spokojen,nic neřešil, a například můj nápad,že bychom měli dát náš byt alespoň vymalovat, ho nadchl, asi jako kdyby našel v kafi mouchu. Mé líčení budoucích stěn ve světlerůžové, přerušil v nejdramatičtějším okamžiku slovy.." a ono se kvůli tomu nebude večeřet?"...
To byly první viditelné momenty mraků na nebi naší světle modré pohody z modré knihovny...a postupně bylo takto ochlazováno každé moje tvůrčí nadšení i moje sny,které jsem tajně snila mezi skoky od ničeho k ničemu. Občas se dostavily i chvíle,kdy jsem tiše zuřila a nemohla jsem pochopit,kde se vedle mne vzal ten ptakoještěr. Nedokázala jsem vybojovat ani obyčejné vizuální předělení jednoho z obou pokojů textilním závěsem,pro který mne nadchl bytový katalog.
"Tak - to by nešlo", neschválil závěs můj zbožňovaný.
"Ale proč?" chtěla jsem vědět. "Bylo by to levné a nenáročné,přitom účelové a vkusné" citovala jsem katalog.
"No, když myslíš-" ( v duchu jsem jásala nad jednoduchým vítězstvím) - "ale to by znamenalo posunout tyhle dveře asi tak o metr. To máme...vybourat,vyndat futra,přistavět...viděl bych to tak na příští jaro."
"Jaro?" zvyšovala jsem hlas " a proč budeš bourat dveře?" Moje vidina romantického vylepšení bytu před nadcházejícími velikonocemi brala za své..."ale bylo by to hezké", snažila jsem se ještě chvíli ve prospěch závěsu.
"Hezké je to i tak", pochválil můj zbožňovaný náš byt "a potom, ještě jsem neviděl interiér, který by vylepšil nějaký kus hadru.."
"Zato svůj interiér vylepšuješ hadrama rád! Zvlášť značkovejma!" uštkla jsem ho pomstychtivě.
Když zase odejel,rozhodla jsem se, že změním byt za jeho zády,bez harmonogramu,pohovoru a předběžného plánu.Jeden z pokojů,zařízený jako obývací ložnice, kde u jedné stěny stálo dvoulůžkové letiště a u protilehlé stěny byly šatní skříně,jsem změnila vzájemným přehozením. Místo letiště skříně a obráceně.Nadřela jsem se, ale s výsledkem jsem byla spokojená a těšila jsem se na jaro. Chrastění klíčů tehdy přišlo až v noci - to jsme většinou neslyšeli, protože přicházel potichu a ohleduplně, aby nikoho nevzbudil.Jeho půlka letiště byla kousek od dveří, skok do peřin zvládal potmě a ráno už byl radostně mezi námi.Tentokrát ale bylo všechno jinak.
Uprostřed noci mne probudila strašná rána! Pak následoval nějaký rachot,a vzápětí se úplně všude rozsvítila světla.
"To není pravda!"- řval můj zbožňovaný - "to nemůže být pravda!"
Sedl si ke mně na mou půlku letiště jako k nemocnému,a za zapnutý límec mého pyžama mne nadzvedl z polštáře a mrštil zase zpět, několikrát za sebou.
"Ty - jsi - manželka - pro - ředitele - cirkusu!" chrčel a řval do rytmu úderů - "a ne pro normálního chlapa - natož soudce!" upřesnil do mého polštářového otřesu mozku. "Hned zítra se dám s tebou rozvést!" vylíčil mi chmurnou budoucnost.
"Zítra je sobota - to nestihneš" řekla jsem panu soudci.
Díval se na mně pohledem,jaký jsem u něj ještě neznala,a mlčel. Soustředěně - jako se asi díval vlk na babičku v polštářích, než ji sežral.Pak vzal svoji peřinu a šel spát do vany.
Ráno děti i bez mluvení pochopily, že se nemají dívat taťkovi na namodralou bouli uprostřed čela. Snídaně začala kakaem na bílém ubruse, zahájena přednáškou,co dá mamince práce vyprat a vyžehlit ten krásný ubrus - tak pozor, ať ho tím kakaem nepolejete - zahrozil směrem k dětem důrazně rukou, přičemž všechno své kakao na ten krásný ubrus, který mi dal tolik práce, vylil. Dítě naproti dostalo pohlavek.
"A víš, jak jsem se lek?" připoměl mi ještě svůj noční pád do skříně.
Rozešli jsme se.Mnohem později a kvůli něčemu úplně jinému. Důvod už jsem zapoměla, ale určitě byl méně dramatický.
ikonka: clker.com
02.05.2012 - Dagmar Hermannová