Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Zemanka a já



Úvodník: Politická óda

Článek: „Lorenci, ty tu usínáš! Ty snílku! Ó, ty blázne! O čem to stále sníš?“
„Ano, Joriko?“
„Už nic. I když... Něco ti povím. Miloš Zeman má věrnou dceru. A ta mu už čtvrt roku oddaně pomáhá s kampaní.“
„S řepnou?“ Přestal jsem v našem venkovském sklepě okopávat mrkev uloženou tradičně v písku a zvedl oči k Jorice: „Major Zeman? Domovní důvěru? Nebo co jsi říkala?“
Zasmušile zavrtěla hlavou: „Rozcházíme se! Proč tolik piješ?“
„Ale já nepiju. Já jen žertuju. Proč si nerozumíme? A nemysli si, že jsem Kateřinu Zemanovou neviděl,“ a významně jsem zdvihl imaginární mobilní telefon: „Slyšíš, jak zvoní?“ Řekl jsem: „To jsi ty, Kate? Prosím tě, promiň, ale teď nevolej. Až později. Proč? Stojí vedle mě Jorika. Žárlí.“
A když jsme se nazítří s Jorindou zase scvrnkli dole u mrkve, tak její první otázka nebyla ani náhodou zaobalená: „Setkali jste se?“
„Samozřejmě,“ přikývl jsem.
„Vyprávěj.“
„No... Přijel jsem do Prahy. Tím žlutým autobusem, jak se tam už nesmí chodit ani na záchod, a Kateřina čekala na zastávce. U Anděla. &Sli jsme pak do sebe zavěšeni zamotanými uličkami, asi se tomu říká Staré Město. Objevila se zářící kavárna. Přímo před námi. Anebo hospoda. Už nevím. Ale plná stoupenců jejího táty.
Zvonilo to tam. Jako v kuželně. I dudy hrály. Už předem slavili vítězství ve volbách a Kateřina Zemanová mě vedla mezi všemi těmi indiány dál a dál a hloub. A všiml jsem si najednou i Sagvana Tofiho. A Františka Janečka, ale hlavně těch vytříděných řad mladých kluků, kteří vypadali podstatně lépe než já. Jen Landa tam nebyl.
Ale Kate mi pevně stiskla ruku. Začali jsme jako ve snu vystupovat po rudém běhounu k jakémusi trůnu, no, a nahoře u stropu neseděl Montezuma. Ani Caligula. Ani Franko Nero. Jen Katčin táta.
Miloš Zeman. Už mou a dceřinu společnou cestu hospodou ale zvysoka pozoroval, a když jsme to zvládli, konečně se uvolnil. A když jsme k němu došli, nakláněl hlavu k rameni, jako to dělával starý Dienstbier, a šťavil se. „Tak ty jsi Marvin Lorenc z Plzence?“
„Jasně.“
„Ten od mrkve?“
Ukázal jsem zarudlé sedlácké dlaně: „Je to krecht.“
„A koho volíš? Losnu nebo Mažňáka?“
„Losnu.“
Nespouštěl ze mě oči. Možná, že čekal horší odpověď. Potom pomalu uchopil skleničku. Usrkl. Ne, nechlastal žádného „bahňáka“. To aby měl jasno.
„Na politice mi nezáleží,“ povídám. „Ale Katka se mi líbí. A nejen líbí. Je inteligentní. A já mám pocit, že ji miluju.“
„Jak dlouho se znáte?“
„No, včera večer jsem ji uviděl v televizi.“
„Snad ne v té debatě, kde jsem musel konverzovat anglicky?“
Přitakal jsem, a to stejně bezelstně jako bača z hor. „V pořadu Prezidentský duel. Tak jsem Katce zatelefonoval. Počkala na mě u autobusu. Do telefonu jsem předtím řekl, že je ta pravá, a dodal: Třeba jsem ten pravý.“
„Aha.“ A Miloš Zeman se napil becherovky. Upíralo se na nás urputně asi tři sta deset očí a nevnímal jsem v tom davu zrovna moc lásky k vlasti. Ke mně pak už vůbec. Jen JUDr. František Janeček flegmaticky sčítal položky na účtence. Ale většina mladých si kdovíproč vyhrnovala rukávy. A Tofi?
Někomu telefonoval. Zaslechl jsem slovo posily. Ode dveří knajpy se rozezleně blížil stepilý režisér Renč.
„Lorenci, ale kde jsi sehnal číslo?“ zeptal se najednou Miloš Zeman.
„To bylo snadné. V seznamu.“
„Hm. A jak tě napadlo, že tam bude?“
„Obamova břitva.“
Mlčel.
„Oukejova.“
Zakryl si tvář. „Jak jsem se mýlil v politice!“
„V poetice? To já si v Plzenci na salaši dovolit nemůžu. Chodívám pást kozy a cestou nejmenšího odporu. Jsem rozenej dubňák a přímočarej skopec. A filuta. Žádnej zhejčkanej Pražák.“
„Ale v telefonním seznamu máš šestatřicet Kateřin Zemanových,“ řekl její otec sklesle.
„No, a co? Prostě jsem dal na intuici. A trefil se. Napodruhý. Asi mě Pán Bůh miluje. Já jsem dítě štěstěny. Bárka je vratká a nejsem včerejší. Jinak bych tu nestál s touhle mrkví, ale stál by tu Filip Renč s kyticí blatouchů. Ale ten volební spot natočil solidně. Jo. To umí. V interiéru. Na louce už je to horší. Mezi kameny.“
Renč mě asi zaslechl. Zastavil se totiž u baru. Hlučně funěl. Možná hledal pistoli, to nevím, ale kruh okolo mě a Katky se mezitím úžil. Na tváři jsem ucítil horký dech jejích ctitelů.
„Mám pocit, že tě vážně miluju,“ vyhrkl jsem Zemanovi do ucha.
„Jen pocit?“
„Láska je přece vždycky jen pocit, nebo ne? Jo, a bylo to určeno Katce. Samozřejmě.“
„A co jí můžeš nabídnout, ty jeden pěstiteli? Půl království?“
„Za koně. A není toho moc,“ přiznal jsem. „Navíc nejsem z Prahy, to je handicap. Nejsem ani z Bruselu. A nejsem ani nejmladší, další handicap. Ale nikdy jsem nevypadal jako támhle Sagvan, to je veliké plus. Chci říct další handicap. A nejsem ani obzvlášť bohatý jako tady doktor Janeček, zdravím, a neumím ani songy jako Karel Gott, takže to máme další a další handicapy. Jo, a nemám ani moc vyvinutý...“ Zarazil jsem se.
„Nemám ani vyvinutý politický čuch, takže to bude rovnou handicap na jamce osmnáct. Ale zato mám srdce. Ze zlata. Kočičího. Na pravém místě. Buší tady vlevo. Cítíte to oba? A Obama?“
Zeman se radši ještě napil. „Obava,“ řekl.
„Tys budou vždycky. Ale nikdy bych Kateřinu nezradil.“
„Já tebe taky ne, Lorenci,“ vydechla. „A víš proč? Protože jsi prostě přišel jako kdysi má máma za mým tátou. Protože jsi přišel sám. Sám od sebe. Ty sis mě vybral. Ty jsi to poznal, že jsem ta pravá? Ty jsi mě jako jediný uviděl včera v té televizi, protože ty ani nemáš internet, a okamžitě jsi pochopil, Lorenci, že tady nelze otálet. A nelze. A jel jsi do Prahy. A to se, hochu, počítá. Přečteš mi Gullivera?“ Odmlčela se.
„Kdokoli jiný na tvém místě by třídil stále dál a dál mrkev. Anebo dopisy. Anebo ženské. Anebo by jenom točil spoty a spoty, ale ty jsi vzal seznam, Lorenci, a šel jsi tou nejkratší cestou k cíli. Miluji tě.“ Znovu se odmlčela. „Taky za to. A ze všech barů na celým světě... A tohle už není jenom náš pocit. To je Casablanca.“
„Máš pravdu, Katko.“ Padli jsme si do náruče. A ona? Úžasná. A nemohl jsem se už nikdy zbavit pocitu, že ji znám odnepaměti. Jako Vlastu. Buriana.
„Asi jsem vám do rodiny udělal pěknou čáru přes rozpočet, což?“ obrátil jsem se k jejímu tátovi.
„Ehm. Ale máš štěstí.“ A díval se za námi. Se sklínkou sledoval, jak odcházíme upocenou uličkou těl. A požehnal nám. Už jsme skoro byli v Praze, když jsem před sebou uviděl Renče s rýčem. Rozmáchl se.
„Filipe!“
Režisér pustil rýč, ale zdvíhal pěst.
„Filipe!“ opakoval jsem. „Já jsem ten pravý.“
Renčova ruka zase klesla.
„Copak ty bys Kateřinu už za chvíli neopustil? A vůbec, kde máš budíka?“
Musel uznat, že toho mám já. A kde? V hrudi. Klidil se.
Ale Katka mu zamávala. Tak se snad nezhroutil. Jistě nás nafilmuje.
Došli jsme k Andělu a žlutý autobus, který už se rozjížděl, kapánek couvl. Před nás dva.
„To s tebou vždycky budou takové výhody?“ povídám Katce, a pak jsme odjeli do Plzence. „Ale s tou předvolební kampaní otci, doufám, dopomůžeš,“ poznamenal jsem u Rokycan.
Přikývla. „A ty?“
„Jakbysmet. A Losnu volím. Jedině Losnu.“
„Jo, ale kam mě to vedeš?“
„Do sklepa.“
***
„A víš, jaké z toho plyne poučení?“ zeptal jsem se Joriky. „Kdo si hraje stále jen tady doma na vlastním písečku, ten se nikdy nestane kandidátem Sociální demokracie.







ikonka: zemannahrad.cz




07.01.2013 - Ivo Fencl