Ronja se narodila za bouřlivé noci, která byla tak děsuplná, že napůl rozťala prastarý hrad, v němž vládl její otec bandě loupežníků. Odtrženou část hradu ihned obsadil na smrt znepřátelený rod lupiče Borky. A co čert nechtěl, Ronja našla svého nejlepšího kamaráda právě v synovi Borky, Birkovi.
Viděli čumbrky, šedivíky i skřítky poskakovat všude kolem a zvědavě vykukovat hned tady a hned tamhle. "Copak skřítkové," řekla Ronja, "ti si žijou klidně i v zimě." Znovu zmlkla. "Teď je léto sestřičko," namítal Birk. A Ronja věděla, že to tak je.
"Tohle léto si budu pamatovat do smrti," řekla.
Birk se rozhlížel po tmavnoucím lese a měl zvláštní pocit, ale nevěděl proč. Nechápal, že to, co cítí na prsou jako lehký smutek, je jen krása letního večera, nic jiného.
"Tohle léto," řekl a podíval se na Ronju, "tohle léto, to vím, budu nosit v sobě do konce života."
Asi jenom Astrid Lindgrenovou, jednu z největších spisovatelek 20. století, mohlo napadnout oživit takový žánr, jakým je loupežnický román. Přenádherná kniha pro děti i dospělé.
Menší děti si užijí dobrodružství a pohádkové postavičky (zase skvěle přeložené; a ilustrace Jiřího Kalouska, knize náramně sluší), větší děti i dospělí nádherně popsanou cenu přátelství a rodičovské lásky, všichni pak jedinečnou atmosféru téhle knihy, která se nevyhýbá ani smrti, atmosféru tesknou a přitom krásnou, tak typickou pro Lindgrenovou.
Dětských knih vychází plno, některé pro svoji oblibu několikrát za generaci. Další vylétnou jako kometa, najdou si jen menší okruh čtenářů a v krátké době zase pohasnou. Přesto i na takové knížky by se nemělo zapomínat. Je totiž stále vzácnější, když se dneska objeví čtenářská duše v našich nejmeších. Počítač, televizi vymění za listování v krásné knize. A kdo by jim měl k takovému listování pomoci než dospěláci, kterým Pipi a Ronja už nějakou tu dobu dělají společnost.
