Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Spencer a Hill, pouze spolu (dokončení)



Úvodník: Minule jsme se dostali při probírání společných filmů pouze do roku 1972. Nyní už to půjde rychleji.

Článek: První dál si můžete přečíst zde: Spencer a Hill, pouze spolu

Ve fimu Dva machři mezi nebem a peklem (1972) režisér Colizzi charaktery svých dvou hrdinů šalamounsky nepřevzal ze svého vlastního tria filmů, které už spolu všichni tři natočili, ale půjčil si Clucherovy rodné bratry a jen je přesunul do současné Kolumbie.

A udělat je letci. Definitivně, i když vlastně zpola bezděky, tak do značné míry vymezil i budoucí charaktery obou postav a ustanovil je jako typy. Podobně tomu stvořil okolní „topoi“ a neškodností svého násilí od té doby SPENCERHILLOVKY připomínají animované snímky.
Anebo taky němé americké komedie typu slapstick.
Vlastní zápletka Dvou machrů se točí kol pojistného podvodu a jednoho starého hledače zlata, jehož si zahrál vcelku prestižní herec Cyril Cusack. Právě díky tomuhle filmu si taky Spencer oblíbil létání.

Úvodním úkolem obou hrdinů je zde ovšem rozflákání starého letounu, aby se jeho majitel mohl zahojit na zmíněné pojišťovně. Spadnou, pravda, nakonec do pralesa úplně bez vlastního přičinění. Ocitnou se tím v táboře hledačů diamantů, ale posléze si pokorněji otevřou nálevnu. A vida, prosperují. A když jim ji jejich konkurent Ucho (hluchý to padouch) „restauraci“ podpálí a vyhodí do povětří i jejich letadélko, vezmou spravedlnost do vlastních rukou.
Přítel, starý prospektor, jim navíc stále vypráví o tajemství jakési Diamantové hory, což moc nevnímají, ale hle: Po jeho smrti u něj skutečně najdou obří diamant.
Bud Spencer v tomto filmu bohužel propaguje pilotování v totální opilosti a Terence zas napodobuje pověstnou scénu z Hitchcockova filmu Na sever severozápadní linkou, když letadlem bezostyšně nalétává na svého kamaráda.
Vrcholem kariéry Spencera a Hilla se ovšem stal až snímek Marcella Fondata (1924-2008), odehrávající se v Madridu a známý jako Jestli se rozzlobíme, budeme zlí! (1973).

Tento energetický výtvor s nezapomenutelnou melodií bratří De Angelisů a s cholerickým Donaldem Pleasencem v roli komicky se vztekajícího německého psychologa zabral a zabírá dodnes. Na scénáři, který se točí kolem zničení jednoho autíčka zvaného Dune Buggy (jak se jmenuje i ústřední melodie), okolo rallyecrossu a okolo lunapaku (tedy samá prostředí fascinujících malá děcka) se podílel Francesco Scardamaglia - a jenom při natáčení scény závodu bylo prý zničeno dvaadvacet aut.

Dojde ovšem i na motocyklové jízdy jízd a závěrem na klání „rytířů“ s dřevci na motocyklech, což je parodický odkaz na film Hodný, zlý a ošklivý. A snímek končí památnou jízdou Fordu Escortu skrz restauraci pnou barevných balónků, které však sekvenci poněkud odmocnily.

Nedostatkem se stala i poměrně nadbytečná zápletka s provazochodkyní a nic proti ženám ve vztahu k Terence Hillovi, samozřejmě, ale příběh s artistkou není dotažen a rozplývá se v nicotě. Zato hit Dune Buggy se nerozplyne už nikdy (http://www.youtube.com/watch?v=2jv2gSY7QB4) a ve filmu se vrací jako mantra. Nese štěstí!
Roku 1974 natočila naše dvojice a bratři Angelisovi ještě snímek Dva misionáři. Jde o adaptaci prózy Rodolfa Sonega a namísto autíčka jim úvodem zlouni spálí loď.

Příběh o bránění ožebračovaného domorodého kmene nás vrátí až do roku 1890, a to na Antily a do Maracaiba ve Venezuele. V produkci Dina De Laurentis tu vzpouře čelí guvernér, jehož hraje Robert Loggia, zatímco Terence Hill představuje na doživotí odsouzeného trestance. Podobně jako proslavený Motýlek uprchl z Ďábelských ostrovů. Na rozdíl od Motýlka ovšem v převleku duchovního. Tyto misionářské hávy jsou, pravda, posléze svlečeny, protože je potřeba i něco vydělat v herně. Už potřetí tak u dvojice S+H došlo na „mnišský“ motiv a je natolik charakteristický, že zaujal i Spencerovy a Hillovy napodobitele, kterými se roku 1974 stali v parodii na western jménem Karambol Paul Smith (Spencerův to dvojník) a Michael Coby.

Karambol, pravda, balancuje na ostří plagiátu, ale dodnes pobaví. Vznikl i druhý díl. Roku 1975 pak byli s „náhradními“ herci natočeny ještě snímky &Simon a Matouš jedou na riviéru (&Simonem byl Paul Smith), Noi non siamo angeli (což je parodie na western o závodě dostavníků a aut) a konečně &Simon a Matouš: Obchodníci s diamanty. A právě komedie o &Simonu a Matoušovi vygenerovaly další nezapomenutelnou melodií: http://www.youtube.com/watch?v=sXf7e02zUjI
A oba kamarádi z příběhů? Byli vpravdě neuvěřitelnými smolaři. Do Marseille měli totiž odvézt kamión plný kosmetických sprejů, ale nešlo o spreje. Druhý díl pak začíná v Dakaru, a to tristní scénkou ze zastavárny, kdy je zle pochopen bezelstný pokus o zastavení střelné zbraně. Hrdinové jsou následkem toho nuceni se ukrýt před policií do kostela, kde je mají za dva misionáře a k převozu dalšího z falešných kontrabandů si je tentokrát vybere falešný duchovní. Vraťme se ale k našim skutečným hrdinům.

Jejich oslnivá forma bohužel vedla k samostatným projektům každého z nich a k málem tříleté pauze dvojice. Byla to chyba? Myslím, že určitě. Ale hned nato se přece znovu vynořili - i s bratry Angelisovými - a vznikl druhý jejich nejlepší film Dva výtečníci (1977). Film, kterým se - mimo jiné – konečně našel i režisér Clucher a v němž se Hill a Spencer prvně přesunuli do USA.
Nejdřív se tam chrabře pokusili vyloupit banku, ale pak vstoupili do řad policie, aby ochránili jistou půvabnou Číňanku (Laura Gemserová). U boje s mafií už ale zůstali a pokazili díky tomu značnou část mezinárodního obchodu s drogami. Zvláštní věc, ale jedná se teprve o třetí film dvojice odehrávající se v současnosti!

Režisér Sergio Corbucci (1927-1990) ho rok poté doplnil dalším kasovním trhákem: Sudá a lichá. I ten příběh se odehrával na Floridě, ale nepřáteli dvou (tentokrát nevlastních) bratrů je gang tajných sázkařů. Památným zůstává Spencerovo vystoupení v roli vousatého miminka a bratři Angelisové sem opět hudebně přispěli. Sledujeme prestižní závod motorových člunů, kdy soutěží námořní a pozemní vojenské jednotky, a po kdysi zničené bugyně a později v jiném filmu odepsané lodi je tentokrát vztek odstartován zničením motoru jednoho ze člunů.
Další role pak hraje kamión plný delfínů a jistěže i milión, ke kterému se hrdinové dostanou.

Už dvanáctým společným filmem se ale začal potenciál páru vyčerpávat a jejich zbývajících šest snímků už bohužel nedosáhlo úrovně populární pětice z let 1972-1978. Proč?
Jistě je to i absencí drahých bratrů Angelisových, ale nejen tím. Hroši v Africe (1979) se tak či tak stali první z labutích písní dua S+H.
Spencer tu hraje loveckého průvodce. Do Jižní Afriky za ním dorazí jeho bratranec Slim (Terence Hill), ale jenž totálně švorc. Smolaři jsou ovšem tak trochu oba dva. Svorně přesto bojují proti obchodu se slonovinou a ve finále prodávají zvířata do zoo v Kanadě. Proč ne. Ale některé komické prvky jsou tu vážně přehnané, a pokud Bud Spencer nosí bez přestání místo amuletu červený dudlík pro štěstí, je to jistě i bystrým odkazem na výše zmíněnou miminkovskou scénu ze Sudá a lichá, jinak se ale jedná spíš o trapas.

A Spencer? Je zde až moc hloupý, zatímco Hil až příliš prospěchářský a posměvačný. Rizzatiho píseň Grau grau grau (http://www.youtube.com/watch?v=kd8hu7iw00M), jejíž motiv z foukací harmoniky zprvu vyluzuje sám Hill, ujde, ale bratry Angelisovy nenahradí. Soka páru hraje bývalý maďarský boxer Joe Bugner, který se dvakrát střetl i s Muhammadem Alim, byť ne v tomhle filmu, a střetli se, aniž by kdy byl sražen na podlahu ringu.
Kdo najde přítele, najde poklad (1981) se jmenoval druhý ze tří Corbucciho filmů se slavnou dvojicí.

Bez peněz tu opět potkáváme Hilla, ale povede se mu získat mapu ostrova s jistým vyznačeným místem... Budu Spencerovi pokazí poté pokus přeplout na jachtě osaměle oceán (a vykonat snad celou cestu kolem světa) a na kýženém ostrově se zlatým pokladem se bijci střetnou s japonským samurajem, jenž netuší, že už druhá světová válka skončila.
I tento film je sice ještě u části jedné české generace jistým kultem, ale schéma už se mění v klišé, došel dech a my máme neodbytný pocit déja vu.
Na pouhé dvě bitky navíc dojde až v samém závěru. A hudba? Je dílem daleko komerčnějších bratří Carmela a Michalangela La Bionda.
Ještě hloub se propadl čtvrtý Clucherův film s dvojicí, roztěkaný to pokus o špionážní parodii na bondovky Jdi na to (1983). mFilm, ve kterém se setkáme i s břichomluvectvím, začíná motivem cesty po Spojených státech na kolečkových bruslích a taky bezděčnou krádeží jednoho náklaďáku. Hill a Spencer jsou pak omylem považováni za agenty CIA a je jim předán kufr s milionem. Dolarů. Chtějí lstivě zmizet, ale chtě nechtě náhle bojují na straně zákona a čelí zločinné organizaci šíleného K1, který se chce stát pánem světa! Velice slušnou hudbu sem sice opět složil Franco Micalizzi (jako u prvního Clucherova filmu s dvojicí) a vracíme se do neselhávajícího Miami, ani ta dvě aktiva ale film nezachránila.
Clucher natočil navzdory tomu s oběma komiky a v brazilském Riu ještě pátý film Dvojníci (1984). Hudbu měl na starost opět Micalizzi a dvojka dostala dvojrole milionářských a dosti zženštilých bratranců i jejich dvojníků: saxofonisty Hilla a akrobatického pilota Spencera.

Nebozí dvojníci mají za dva miliony dolarů nasadit kůži a čelit pokusům o atentát na nesmělé, zranitelné a snadno manipulovatelné bohatce, což se taky děje, ale ani závěrečná bitka se zvláštním oddílem vojáků už jaksi nebyla tím pravým ořechovým. A dál?

Po Sergiu Corbuccim to s duem ještě zkusil Bruno Corbucci (1931-1996) a na Clucherovy Dva výtečníky chtěl volně navázat Superpolicajty z Miamy (1985), a to opět podpořen hudbou bratří La Bionda. Spencer s Hillem hráli teď skutečné agenty, ale FBI. Spencer navíc představoval i instruktora pilotů vrtulníků v Tampě na Floridě a nutno dodat, že tento herec měl i v civilu školu pro letce.
Dvojice se v tomto filmu šine do Miami ve stopách jednoho propuštěného zločince, který kdysi uloupil dvacet milionů dolarů, jež nebyly nikdy nalezeny. Dotyčný je zavražděn. Jeho indiánský spoluvězeň naštěstí ledacos vyzvoní a dvojici pomohou i dvě krásky. Rvačky ale působí ochable a pár jednoduš zevšedněl. I platonicky romantická vsuvka je nadbytečná a pohlednicovost filmu pak vrcholná. Hillovi je už šestačtyřicet a Spencerovi dokonce šestapadesát, a právě tímto snímkem se jako dvojice... fakticky rozpadli.

I když... Devět let nato (1994) ještě Hill zrežíroval jejich osmnáctý společný snímek Blb a blbec dle scénáře vlastního syna Jesse a na téma honby za pokladem (a v produkci syna Spencerova). Obloukem se vrátil až na počátek, tedy k westernu, ale výsledkem se stala jen vyčerpávající (v obou smyslech), nostalgická rekapitulace nejtypičtějších součástek filmů slavné dvojice. Nic víc.
Ve filmu vše začíná chvílí, kdy Hill na matčinu žádost vyrazí po stopách svého bratra, který je otcem deseti dětí. Všimněme si, že jím a Spencerem bráněné dívky se budou trošku podobat krásným mormonkám z Pravé a levé ruky ďábla, ale... Dodnes marně čekáme na devatenáctý společný snímek dua, kterým měla být zbrusu nová adaptace Dona Quijota. Bohužel nevznikla. Ohlásili ji, kdo však zná pravdu? Možná ji nikdy ani vážně nemyslili a nepřipravovali. Co říci závěrem?
Krom Laurela a Hardyho připomínají Hill a Spencer i méně u nás známou dvojku Bob Hope a Bing Crosby (http://www.youtube.com/watch?v=8BOzWY12TnU), přičemž u nich kráčí o komickou variantu truffautovského „ani s tebou, ani bez tebe“.

Skutečně ryzích spencerhillovek ale nakonec existuje vlastně jen pět - a všechny vznikly v letech 1972-78.

K této silné pětce se ještě tak maximálně druží oba Clucherovy starší filmy Pravá a levá ruka ďábla a Malý unavený Joe (1970-71), ale dřívější Colizziho trilogie „fazolových“ westernů (1967-69) už má dosti jiný charakter.
Atmosféru nejtypičtějších snímků dua H+S bezpochyby dotvořila i hudba bratří Angelisů a myslím, že úspěch cyklu stál spíš na osobnostním profilu Hillově než Spencerově - a na jeho mladickém charismatu a specifické osobnosti. Obdivovat lze ostatně i samostatné Hillovy filmy o Lukovi a Donu Camillo.

Minimálně v letech 1967-1978 fungovala mezi Spencerem a Hillem nesporně obdobná chemie jako mezi Laurelem a Hardym - a typickým znakem dotyčných komedií zůstává krom ničení a neumírání i absolutní asexualita. Jsou určeny hlavně dětem - a tak je berme.



Foto: Betti Sorbelli Francesco

17.10.2013 - Ivo Fencl