To je jen stručný nástin toho, co hlavní postavu románu v jejím, na události i vztahy bohatém životě, potká. Přestože zastává starozákonní názor „oko za oko, zub za zub“ a těm, kdo jí ublížili, to dá patřičně najevo, není v ní stín hořkosti či poraženectví. Plná síly do života se vrhá i do nových a nových vztahů a udržuje letité známosti s předními lidmi té doby. Nejde jen o titulního Himmlera – to je v jejím životě jen krátká epizodka – ale i o mnoho dalších postav literárního, uměleckého i politického světa – sbližuje se třeba s Jean-Paul Sartrem a Simone de Beauvoirovou.
Pestrý život, dějinné zvraty, množství známých postav – to by mělo stačit na dramatický román. Zvláště když má ambici v jedné postavě skloubit a zpodobnit nejvýznamnější události dvacátého století. Jenže to autorovi nestačí. Pokouší se zvýraznění pomocí různých bizarností, často až málo uvěřitelných. Už zrození Rózy na stromě (podrobnosti si jistě čtenář vychutná v knize) je silně pikaresní a v jejím životě je mnoho dalších až burleskních událostí a často i peprností. Titulní postava je prostě vyšroubovaná do extrémních poloh. Ona je – jak sama říká – ráda na světě („Zatímco dějiny jsou peklo, život je ráj“) a to i přesto, že „počet mrtvých způsobených konflikty, válkami a genocidami 20. století“ vyčíslil nizozemský ústav mezinárodních vztahů Clingedael na 231 milionů.
Ale čím déle čte, tím vice máte pocit, že se vám Róza jaksi vzdaluje, že místo bližšího poznání a soucítění vám přijde jako stále vzdálenější figura. Poutavý román se neobejde bez silných emocí a těch jakoby ke konci postupně ubývalo. Možná i proto, že postavy knihy (včetně těch slavných) jsou jaksi bezživotné, i Himmler je podán zjednodušeně jako slaboch a zakomplexovanec, jehož (proboha, jen to ne!) by vám mohlo být líto.
Výsledný dojem z knihy je proto rozpačitý. Už pro svůj lákavý titul bude jistě středem zájmu čtenářské veřejnosti, ale mezi velká, silná a podnětná díla o minulém století („století vrahounů“) se zařadí jen zčásti. Ale i tak je možno s Rózou souhlasit, když hned v úvodu říká „Dějiny jsou svinstvo. Mně sebraly všechno. Moje děti. Moje rodiče. Moji velkou lásku. Moje kočky. Nechápu, proč lidský rod dějiny tak pitomě uctívá.“ Tak se s paní Rózou zamyslete nad během dějin i nad svým - jistě lepším- životem a jeho zákruty. A pokud budete mít chuť a suroviny můžete si vyzkoušet i některý její proslavený recept, jak jej najdete v závěru knihy.
Franz-Olivier Giesbert se narodil 18. ledna 1949 v USA, jeho kořeny jsou německé, skotské, židovské a francouzské. V útlém věku se s rodiči vrátil do francouzské Normandie, vyrůstal pod vlivem silně věřící matky a v tradičně levicově orientované rodině. Už jako dítě se chtěl stát spisovatelem a coby devatenáctiletý mladík začal spolupracovat s literární rubrikou deníku Paris-Normandie. Zároveň vystudoval práva, později ovšem studoval i žurnalistiku a stal se politickým novinářem v Nouvel Observateur, v němž posléze získal post šéfredaktora. Jeho kariéra pokračovala ve vedení deníku Le Figaro a později týdeníku Le Point. V posledních letech je střídavě hlavní postavou několika kulturních, politických a ekonomických pořadů na různých kanálech France Télévisions. Většina Giesbertových knih je beletrie – od moderních bajek po detektivní romány –, u čtenářů velice dobře přijímaná pro svěží styl a nápaditost: za román Ohava získal Velkou cenu Francouzské akademie, za knihu Chlívek jednu z nejstarších francouzských literárních cen – Cenu Interrallié, podle knihy Nesmrtelný byl Richardem Berrym natočen film, v němž hrál hlaví roli Jean Reno (česky pod názvem 22 výstřelů).