Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Město žen



Úvodník: Období války je vděčné téma v literatuře. Od faktu až po dobrodružné romány, tragické příběhy nebo životopisné kousky. 
To vše čtenáře baví a láká. Otázkou zůstává na počátku knihy, jak moc kvalitní příběh před námi stojí. V tak velkém množství snadno sáhneme po krásném obalu s prázdným obsahem.
Město žen vyzývá čtenáře lákavým přebalem. Zaujme svým příběhem? Ráda bych Vám alespoň kousek nechala do knihy nahlédnout. Věřím, že budete překvapeni.

 

Článek: Sigrid Schröder je obyčejnou ženou, manželkou, snachou. Jedna z mnoha úřednic nacistického Německa, která přispívá k velikosti Velkoněmecké říše. Její dny plynou šedě, nerušeně do té doby, než se do stejného domu přistěhuje Erika. Do té doby, než v kině potká Egona. Do té doby, než její šedý život začne nabývat barev a emocí.
Její muž, válečný hrdina bojuje na ruské frontě a svůj život ukrývá v malém bytě s nenáviděnou tchýní. Každodenní stereotyp je určitou jistotou a přesto někde uvnitř leptá její život do základů. Kdo je však Erika, Egon a mnoho dalších, kteří postupně do jejího života přicházejí a opět se ztrácí?
Jak moc se její život změní, kdy pozná nejenom nové lidi, ale i jejich příběhy? Těžko jako čtenáři odhadnout, kde nastává zlom, že se ze správné hausfrau stává osoba plná vzdoru. S nechutí ke svému dosavadnímu životu i samotnému Německu. Karty se postupně začínávají promíchávat a hra komplikovat. Na povrch vylézá svědomí a schopnost vidět svět v souvislostech. Sigrid se zaplétá do sítě odbojových skupin, lásky, vášně. Potápí se pomalu do světa emocí a cesta k návratu neexistuje.

David R. Gillham řadu let působí v knižní produkci a kniha Město žen je jeho prvním debutem. V propagaci jeho prvního počinu jsou použita taková slova jako souboj dobra se zlem, hrůzy druhé světové války.
Nejsem si úplně jista, zda používat takový patos knize spíše neubližuje. Prioritou je knihu prodat, to je mi jasné, ale vždy zastávám názor, že v upřímném přístupu literární kousek najde širší okruh čtenářů.
Pokud si totiž budete Město žen kupovat jako něco nervy drásajícího, tak možná pocítíte určité zklamání. Nebo mám posunutý práh citlivosti, i to je možné.

I přesto, Gillham vytvořil velice příjemně plynoucí knihu, která však láká na silné emoce, a to je trochu zcestné. Těžko odhadnout, kde je „zakopán pes“. Přesto si troufám tvrdit, že pokud budete hledat knihu, u které se nebudete nudit, potom tato je ta pravá. Děj neustále pádí směrem k cíli, zaplétá se (až jsem ke konci s hrůzou trnula, jak se vše pro změnu rozplete ), sledujete méně sympatické postavy i ty, kterým fandíte. Jedno na jaké straně zrovna stojí.


Ve chvíli, kdy potřebujete číst téma války, ale odmítáte se utápět ve velké bolesti, opět, je to ta pravá.
Tím nechci říci, že nenarazíte na výrazné okamžiky. I já si pár dní po přečtení nesu v sobě otisk několika smutných chvil, na které myslím. Jenže Město žen je na hony vzdálené knihám jako Chudí v Lodži, kdy máte pocit, že po přečtení prvních 100 stran nemůžete dýchat a vnitřnosti se vám zvedají s otočením každé další strany. Město žen je o souboji, ale není určitě podstatou knihy, ikdyž se na to chvíli snaží hrát. Používá slova k tomu vhodná, ale nestartuje to ve vás ten rozkol, ať autor sebevíc možná chce. O čem ale by kniha mohla být, je o plochém životě v době války. Kdy se osobní příběhy slévají v jedno velké smutné kolo života. Vše, co vzniká je brzy uvězněno ve strachu, smutku, zploští se.
Gilllalmovi na jednu stranu lze vyseknout poklonu za svoji prvotinu. Přece jenom první v řadě a rozhodně si kniha své čtenáře najde. Je čtivá, má spád, zajímavé okamžiky v ní také najdete a konec se mu podařilo také uhrát bez většího pádu. Přesto, má na sobě jako spisovatel ještě plno práce. Občas by stálo trochu přibrzdit dříve. Věřím, že nápadů pro děj bylo plno, ale některé měly zůstat raději pro díla další. Určité dějové linky jsou v celkovém objemu informací zbytečné, nic nevypovídají o ději.
Zároveň má autor tendenci sklouzávat ke kýči, k tendenčnímu vyjadřování. Tam, kde si říkáte, že určitá linka je dobrá, jinde další sledujete s otázkou „co tím chtěl autor vlastně říci“.
Četla jsem plno knih a u této upřímně říkám, že si najde plno čtenářů, převážně z řad něžného pohlaví. Ve výsledku čtivá, neurazí a svá silná místa určitě osahuje. Něco na té knize je.


Ukázka z knihy:
" V prvním roce války byla zlá zima. Město sevřely nejtužší mrazy za celá desetiletí. V lednu spadly teploměry dvacet stupňů pod nulu a lidé trpce vtipkovali, že v rámci paktu o neútočení se Sověty vyhandlovali Berlín za Sibiř. Ke konci měsíce ovšem začal humor, spolu se zásobami uhlí, docházet i Berlíňanům.

Byl to ten typ chladu, který vás provází i do místnosti, který si najde skulinky v oblečení a pomalu vás prostoupí, až vám nakonec zaleze do srdce a zchladí krev. V ložnici hledala teplo přimáčknutá k manželovi. Kdykoli se ale odvážila zabloudit mu rukou do partií pod pasem, odtáhl se od ní.
„Prosím tě, Sigrid. Zítra mě čeká dlouhý den,“ zněla jeho obvyklá námitka. Potom už jen zírala do mrazivé tmy nad manželskou postelí, dokud ji nepohltil spánek.
„Je to kvůli tomu potratu?“ zeptala se konečně jedné noci.
„Musím se vyspat, Sigrid,“ odpověděl po chvíli. „A ty taky. Promluvíme si o tom jindy.“
K čemuž ovšem nikdy nedošlo. Co začala válka v Polsku, prodloužili jim v bance pracovní dobu a Kaspar začal být náladový a zamlklý. Několik zaměstnanců už povolali do armády a on si byl jistý, že brzy dojde i na něj. Sigrid se snažila představit si ho v uniformě, s puškou v ruce, ten obrázek jí ale připadal příliš absurdní. Bylo mu pětatřicet. Jistě je spousta mladších mužů, kterým dá armáda přednost. A jakkoli se to stávalo jen zřídka, Kasparova matka s ní protentokrát souhlasila.
„Máš v bance důležité povinnosti,“ prohlásila stará žena s jistotou v hlase. „Vláda chápe, že si některé z našich nejlepších mužů musíme ponechat doma, aby zemi udržovali v chodu.“ V tomto bodě věnoval oběma nepřítomný pohled a zdvořile požádal o další šálek kávy.
Opona se s cinkáním roztahuje a světla zhasínají. Sigrid si sundává šátek. Promítání začíná pohledem kamery na vojenský sbor, který se pouští do zpěvu pochodové „Písně Horsta Wessela“. V reakci na to se ozývá změť hlasů z hlediště. Diváci jsou vyzýváni, aby se ke zpěvu vlasteneckých písní přidávali. Stojí to na vývěsce v předsálí, jelikož ale na balkoně není, kdo by ji mohl udat, Sigrid mlčí. Po paralyzujícím otřesu z porážky &Sesté armády u Stalingradu – té armády, která teprve nedávno rozdrtila Francii – začala strana organizovat novou vlnu vlasteneckého nadšení. Víc vlajek, víc sloganů, víc plakátů všude po zdech."


Město žen
D.R. Gillham

Jota, 2021

15.03.2021 - Veronika Švarcová