Amanda odešla z města a usadila se v osamělém domě v Auvergni, aby mohla dát prostor svému zármutku. Nikdy si nepomyslela, že by se mohla cítit až tak zle. Venku svítí slunce a zpívají ptáci, ale ona se ukrývá v chladném přítmí domu, aby nemusela čelit životu. Když se jí ale do rukou dostanou zápisky paní Huguesové, předchozí majitelky domu, pomalu se probírá z bolavé letargie a postupně se pouští do obnovy staré opuštěné zahrady. Jak se střídají roční období, mění se i Amandin život, v hlíně nachází novou sílu k životu a otevírá se novým zážitkům a jedinečným setkáním. A každé ráno… každé ráno se stává příslibem, že po něm přijde i další.
Když hledáte svoji další knihu, vždy vás první osloví anotace. Občas otevřete oblíbené weby s recenzí, zalistujete a necháte se inspirovat. Jedna z takových anotací k Adrese naděje vás bude lákat nějak takto a jen na vás je, zda se vás krátký text dotkne, ať svoji myšlenkou nebo vám zabrnká na správnou nit z již prožitého.
Když jsem úryvek četla, úplně jsem si ani jedním jistá nebyla. Přece jen dobrodružství v ní není ani trochu, krve a vyšetřování, to už vůbec ne a téma je rozhodně těžké. Zármutek a napětí nás v poslední době obklopuje každý den a ještě s ním trávit volný čas, kdo by chtěl. Ale znáte to, někdy prostě si úplně tak jisti výběrem nejste, a přesto vás kniha táhne. A mě táhla. Téma niternosti je mi blízké, i přesto, že si uvědomuji, jak náročné je to pro spisovatele, trefit pověstnou hlavičku na hřebík.
V posledním půl roce jsem měla opravdu štěstí, kdy jsem se setkala s velmi zajímavými knihami (již zmíněná Olive, Šikmý kostel, poslední David Mitchell). Vysoká laťka a já si to při čtení této knihy velmi uvědomovala. Srovnávat je v tomto případě hloupé a velmi neobjektivní. Přistoupit bez porovnání s ostatními vcelku nemožné. Těžko si hrát v ten okamžit na literární bublinu, kdy ostatní novinky prostě neexistují a tento titul je poslední, co vůbec číst a být za to nekriticky vděčný.
No ale dost polemizování a vzhurů na Adresu naděje.
Začíst se pro mě je vždy pořádný průšvih. Slovy mého kamaráda, kdy dvacátá strana rozhodne, bych nedočetla polovinu knih a v některých případech by to byla rozhodně chyba. Začíst se do knihy Mélissy da Costa nebylo pro mě zrovna jednoduché.
Copak o to, příběh se čte díky dobrému překladu, slušně. Čeština je jednodušší, dílo rozhodně nepatří do těch, kde postupujete po jednotlivých stránkách a potíte u toho plno myšlenek. Je příjemné občas číst s lehkostí bez pauzy na strávení.
Na koho jsem si ale musela zvyknout, byla právě Amanda. Může to být čistě momentálním rozpoložením, jen potkat ji v běžném životě, tak si nejsem vůbec jistá, zda bych s ní dokázala trávit více jak jedno posezení u kávy. Alespoň v první třetině knihy. Rozedraná osobnost sledem událostí je nepříjemně rozbolavěná. Utápění v lítosti a neustálé šťourání v tom, co bylo, příliš dlouhé. Ano, čtenář má určitou dobu trpělivost, snaží se být objektivní k situaci, v které se hlavní postava ocitla. Když se s tím setkáváte ještě na 40té straně, už začínáte pochybovat, zda je to stále ještě o Amandě a nebo se vám autorka snaží vnutit příliš dlouho její pocity a psychické stavy, protože vám nevěří. Dospělý člověk, omlácený životními zkušenostmi, pochopí trýznivost situace za rozhodně kratší dobu. Nebylo jednoduché, alespoň pro mě, dát Amandě druhou šanci. I autorce.
Ve chvíli, kdy jste ale opustili všeukňouraný počáteční start, tak se kniha otevřela do úplně jiné dimenze. Svět Amandy a zahrady najednou začal přitahovat. Mnohem sympatičtější část objevování, klidnější forma a hledání pro mě bylo balzámem. Jakoby čtenář najednou objevil to, co mělo být čteno, proč kniha vznikla. Vše dostalo smysl, svůj spád, a ikdyž se i tam místy objevily niterné pocity hlavní hrdinky, tak děj působil rozhodně mnohem vyváženěji.
Hodnocení konce nechám na každém z vás. Určitě se tímto nechci přiklonit k nějaké polaritě hodnocení, ale přece jenom by tím bylo předem odkryto zbytečně mnoho. Navíc konec až tak důležitý sám o sobě u této knihy není. Je to pouze poslední steh na příběhu a sám o sobě není nějakým vyústěním.
Rozhodně bych nerada v této recenzi knihu vykreslila negativně. Nechci budoucí čtenáře odradit. Ona má své klady a pro mnoho čtenářů se stane pohlazením v běžných dnech, nadějí, kterou je důležité přiživovat. Plno lidí se v příběhu pozná. Sáhněme si do svědomí, kdo se někdy neutápěl vlivem okolností v bezbřehé lítosti nemožni vidět směr. Symbioza Amandy a zahrady působí jako jedno silné pohlazení a byla bych rozhodně ráda, abyste Amandě dali také druhou šanci, jako já.
Laskavé bláznovství zahradničení, sžívání se se starou zahradou i celoročním koloběhem, klobouk dolů, to mě přímo nadchlo. Zatoužila jsem mít jako Amanda všechny zápisky staré paní, recepty a vlastně i onu zahradu. Jaro, čtením knihy, bylo zase o kousek blíž a já se přistihla, jak více procházím všechny mé plány na tento rok.
Nebylo to marné, rozhodně ne. Amanda a její zahrada rozhodně mezi knižní naděje patří a své věrné čtenáře si jistě najde. A to přeji každé příjemné knize bez ohledu na to, na jaké straně se v ní najdete.
Adresa naděje
Mélissa da Costa
Jota, 2021
