Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - CVIČENÍ DŮVĚRY – mnohovrstevný román Susan Choiové z prostředí umělecké školy
Úvodník: U nás dosud neznámá americká spisovatelka Susan Choiová se českému čtenáři představuje románem CVIČENÍ DŮVĚRY. Zavádí nás do střední umělecké školy v nejmenovaném předměstí jednoho velkoměsta a situuje příběh do osmdesátých let minulého století. Na první pohled a po přečtení úvodních slov na přebalu se může zdát, že jde o jeden v mnoha studentských románů, v nichž teenegeři zažívají první lásky i rozchody, nacházejí sebedůvěru a odpoutávají se od vlivu rodičů. Jenže pozor – zde je všechno jinak.
Článek: Hlavní hrdinka první části Sarah pochází z chudé rodiny a má panovačnou matku. Jejím nejsilnějším přáním je koupit si vlastní suto, bez něhož je v prostředí svých spolužáků úplně nemožná. Škola ji moc k srdci nepřirostla, ani talentu nemá na rozdávání. Jak se brzy ukáže, chodí do zvláštní, zjevně elitní a nekonvenční školy. Se Sarah nejprve prožijete románek se spolužákem Davidem, kterého později vystřídá student z Anglie Liam. Krátce se mihnou její spolužáci, ti však nejsou příliš zřetelně exponovaní a možná je brzy zapomenete. V paměti zůstane jen Karen, jejímž autem se Sarah vozí za zábavou.
Z profesorského sboru zde vyčnívá charismatický, uznávaný a oblíbený pak Kingsley, údajně gay žijící s manželem. Škoda, že o poslání školy, připravující zřejmě adepty divadelního umění herectví se toho mnoho nedozvíte. Jaké předměty se zde vyučují, jaké metody kantoři volí a další podrobnosti, které by rozhodně uvítali třeba studenti našich podobných uměleckých škol, Choiová opomíjí. Zato se věnuje svérázným metodám pana Kíngsleyho, z nichž zaujme třeba ono „cvičení důvěry,“ kdy v absolutní tmě se studenti vzájemně „poznávají.“ Podobné hry a metody mající probudit v žácích i ty nejskrytější emoce připraví pak Kingsley i pro Sarah a Davida a před zraky celé třídy se odehraje emoční exhibicionismus končící v slzách a rozpacích jak aktérů tak přihlížejících. Stále se jim vštěpuje, že „hraní jsou pravdivé emoce za nepravdivých okolností.“
„Věděli toho o sobě tolik a přece tak málo,“ praví se v jednom místě knihy. A podobně se chová i autorka Susan Choiová, která znejasňuje motivy, dává postavám dvojznačnost. Vše. co se odehraje se může obrátit v pravý opak, událost se mohla, ale také nemusela stát. Často máte pocit, že se vyprávění nedá věřit. Tento pocit vyvstane naplno v druhé části knihy, kde pozici Sarah vystřídá spolužačka Karen. Po mnohomluvném rozjezdu tak poznáte, že první část byla vlastně kniha, kterou Sarah napsala. Karen se vypraví po deseti letech svou bývalou spolužačku navštívit. I tady jste na rozpacích – to, co je přičítáno Sarah a její knize, postrádá řadu atributů románu a končí nejasně a bez pointy. Karen říká „Sarah ten příběh vypráví, aby odhalila skrytou pravdu nebo aby skutečnou pravdu skryla pod neuvěřitelnou lží.“ Sarah ve své „knize“ o Karen moc nemluví, zato ona se přiznává, že byla Sarah „doslova posedlá“. Nehledejte pravdu, ta je pod mnoha vrstvami vyprávění hluboce skryta, je-li v knize vůbec.
Zatímco první část má charakter objektivního vyprávění ve třetí osobě, druhá část střídá třetí i první osobu. Do ich-formy přechází Karen často v jednom odstavci a máte najednou dojem, jakoby byly dvě Karen nebo se vše odehrávalo v Karenině hlavě. Střídání vyprávění s ich formou je z počátku až matoucí. Rozdíl mezi realitou a fikcí je zde nerozlišitelný, není jediný pevný bod, kterého by čtenář mohl zachytit. Je to doslovné „cvičení důvěry“ tentokrát mezi čtenářem a autorkou. Karen se zde „odhalí“ možná ještě více než Sarah v první části a přizná i svůj tehdejší intimní vztah k anglickému staršímu profesorovi Martinovi.
Pokud na tuto „hru“ přistoupíte pak se vám dostane zadostiučinění ve skutečné hře, kterou režíruje David podle Martinovy hry a v níž si Karen přivlastní hlavní roli. Vše spěje k dramatu, k tragédii osobních ambicí, ublížení či pomstě. Staré křivdy se nezapomínají. S city ani s emocemi si nelze beztrestně zahrávat - ani na divadle, co potom v životě. Je tu jediná naděje –příští generace, dívka Claire, která v třetí, časově posunuté a nejkratší části knihy, hledá svou matku. Tušíte, kdo to je, i když to autorka nezmíní.
Zajímavě komponovaná kniha není lehkým čtením. Choiová záměrně mlží, hraje si s nepřesnostmi, zpochybňuje dřívější situace, nedává prostor pro to, abyste si vytvořili pevný vztah k jejím postavám. Plně to vystihuje text na přebalu „To, čemu čtenář dosud věřil, není tak docela pravda. Ale není to ani úplná lež.“ Obě dvě hlavní ženské postavy vám nějak splývají a napadne vás podivná myšlenka, že by se tak moc nestalo, kdybyste je prohodili. Zajímavější jsou mužské postavy – prazvláštní metody pana Kingsleyho při vybuzování skrytých emocí i jeho chování k některým studentkám (je vůbec gay?) jsou sice na hraně, ale vždyť budoucí herci musí na scéně také sáhnout až na dno svých pocitů či možná až za ně, aby ztvárnili postavu, která je zcela odlišná od jejich naturelu. Tak zvaný „emoční exhibicionismus“ patří k hereckému vybavení. A jsou učitelé predátoři, když spí se svými studentkami, které se jim vloudí do postele? Tady jsou zastánkyně hnutí Mee Too, které si Choiové knihu vzali za svoji, trochu vedle. Ale tohle by mohla být diskuse už mimo rámec knihy.
Kniha CVIČENÍ DŮVĚRY má schopnost vzbudit čtenářské vášně. Právě tím, že není jednoznačná, že postavy nejsou černobílé a dění v ní může (ale také) nemusí odpovídat skutečnosti, jakou si čtenář nosí sám ve svém nitru, dává prostor pro různé interpretace – možný je bezvýhradný souhlas či naopak tvrdý odsudek, ale pravda – jak známo – bývá obvykle někde uprostřed.
*****************************
Susan Choiová: CVIČENÍ DŮVĚRY
z anglického originálu Trust exercise přeložila Alžběta Kalinová
vydalo nakladatelství HOST Brno 2022
04.05.2022 - Stanislav Polauf