Mélissa da Costa představí šestadvacetiletého Émileho, který se od lékařů dozví ortel, který ho bodne jako nůž do srdce. Má nevyléčitelnou formu Alzheimerovy nemoci a zbývají mu maximálně dva roky života. Je pozván na klinické testy, ale je mu jasné, že ty nic nezmění. Proto si začne přát jedno jediné: uniknout před nemocnicí a lítostí své rodiny a blízkých přátel a prožít ten kousíček života, kdy ještě při síle, opravdově a naplno. Zakoupí si karavan a hledá přítele, který by ho na poslední výpravě životem doprovázel.
Dlouho se nikdo nenajde, až jednoho dne se ozve mladá žena Joanna, která s ním do dobrodružství chce jít za každou cenu. Maličká, hubená Joanna své důvody nechce sdělit, jen přisedne k Émilovi a vydává se s ním na cestu po Pyrenejích. Ěmile za sebou pálí všechny mosty, nenechává vzkazy ani adresy a protože pomalu ztrácí paměť zapisuje si své denní zážitky do deníku. Tak se postupně dozvídáme o jeho dřívějším nezdařeném vztahu k Lauře, kamarádovi ze studií Renaudovi, a nahlédneme do jeho nejhlubšího soukromí. Není v něm stopy zatrpklosti, jen přijetí neodvratného osudu a snaha co nejvíce si užít zbytku života.
Autorka nás provede po jeho cestách i všemi zážitky, které cestu provázejí. Joanna je dobrou partnerkou v dobrých i méně příjemných chvílích a postupně se stává pro Émila nepostradatelnou. I když jejich vztah je příliš dlouho bezpohlavní, nakonec dojde i k vášnivému milování. V druhé části románu postupně poznáváme i Joanninu motivaci k opuštění všech životních jistot a útěku od parnera Léona, který provedl „něco neodpustitelného.“ Právě Joanně může Émile vděčit za ošetření drobných šrámů a zranění, které utrží při cestě a nejen to. Joanna je zároveň léčitelkou duše, nabízí Émilovi zvláštní meditaci všímavosti. jak se „ukotvit v přítomnosti.“ Cestování po horách i setkání s mnoha lidmi vede k tomu, co děje lidem, kteří se vydali na svatojakubskou pouť do španělského Santiaga de Compostela a nacházejí tak vnitřní klid a „sebe sama,“ jak to známe z mnoha kniha a především pak od Paula Coelha (Poutník – Mágův deník).
Ukazuje se, že kniha mí dvě hlavní rovnocenné postavy – Émila a Joannu, které dík autorčině místrovskému psaní se rychle vryjí do paměti čtenářů a trvale tam zůstanou. Velice podrobně sleduje jejich duševní přerod a u Émileho pak medicínsky přesný popis toho, jak si nemoc ubírá vždy část jeho osobnosti. Nezapomenutelná je desátá kapitola, kde se projeví v plném rozsahu příznaky zmatenosti. Je jasné, že osudu se nedá uniknout, ale žádná trpkost ani lítost z knihy nevychází, naopak, dokáže přinést obrovskou životní sílu a nutí k zamyšlení nad naším vlastním životem a jeho smyslem.
Mélissa da Costa píše zajímavě, poutavě, její postavy jsou živé, opravdové a situace působí jako skutečně prožité. Jejím mimořádným darem jsou skvěle zvládnuté. naprosto přirozeně znějící dialogy, tlumočené ve vynikajícím překladu Kateřiny Štáblové. Kniha dokáže překvapit a zvláště pak zaujme sdělení vydavatele, že již v roce 2021 vyšel její druhý román Adresa Naděje v nakladatelství JOTA, který si jistě nenecháte ujít.
************************************
Mélissa da Costa: VŠECHNO MODRÉ Z NEBE
z francouzského originálu Tout le bleu du ciel přeložila Kateřina Štáblová
vydalo nakladatelství JOTA, s.r.o. Brno 2022