Pokud někdo není seznámen s vietnamskou historií, před několika klíčovými slovy anotace se nikterak nepozastaví. 
Ikdyž pod hnutím Viet Minh neposkládá nikterak moc znalostí, osoba s tímto hnutím spojená v podobě Ho Či Mina, už rozhodně známá pro mnohé bude.
Válka ve Vietnamu nám také není neznámá. Už jen přes slavné filmy jako Četa, Dobré ráno Vietname, Vlasy nebo Forrest Gump si dokážeme představit o jak velký konflikt se jednalo. Ale co nám nebylo tak často předkládáno, jak Vietnamskou válku vnímali samotní obyvatelé této země.
Přesto, ať patříte mezi příznivce historie nebo ne,  i méně zdatný jedinec vycítí z prvních informací knihy, o jak velké mezníky Vietnamu a jeho občanů se jednalo.

Do dějin společně s celou zemí tak vstupuje i celá rodina Tran. Kde jejich příběh začíná není zase až tak nutné znát, jelikož i čtenář místy váhá, zda je hlavní hrdinkou mladá Huong nebo její babička Dieu Lan.

Ve vyprávění babičky se chvílemi přenášíme do beztarostného dětství ve vesnici Vinh Phue na severu Vietnamu, láskyplných vzpomínek na uvědomělé rodiče, bratra, chůvu paní Tu. Kroužíme v myšlenkách nad věštbou pana Tuca, pohybem hvězd, které mohou změnit osud, rýžovými poli i řekou Lam třpytící se ve slunci. Smutně předjímáme blížící se změny v podobě levicového hnutí Viet Minh. Loučíme se vzpomínkami a přecházíme do současnosti v podobě Vietnamské války, malé Huong a Dieu Lan, která již plní roli babičky a strážného anděla celé rodiny.

Pamatuji si, jak mě zasáhla kniha Olive Kitteridge. Dodnes, když mám zvolit nejlepší literární počin, tak ona rozhodně patří mezi vybrané. Od Hory zpívají jsem očekávala slušně napsaný román, ale výsledek mě naprosto překvapil. Už jen tím, jak opomíjená je vietnamská historie z pohledu Vietnamu. Naprosto stejný pocit bezvýchodnosti, zmaru i vůle žít jako ve většině západní literatury. Procházíte všechny zákoutí lidského bytí a zjišťujete jak shodný je pohled na válku, ztráty i potřebu lásky. Vím, že se pozastavíte nad samozřejmostí této informace, člověk je pořád člověk, srdce stejná. Přesto si však dovolím oponovat.
Od dětství jsme vychováváni západním viděním světa. Kdo byl a je nepřítel, je v učebnicích přesně dáno. Kolektivní vinna těžko překonávána a historie je psaná očima vítězů. Málokdy se pozastavíme nad tím, jak například Vietnamská válka mohla být vysilující a demoralizující pro plno rodin jak v severním, tak i jižním Vietnamu. Uvědomujeme a truchlíme s rodiči, kterým navždy odešli synové za velkou louži bojovat pro velkou myšlenku. Američané včetně zahraničních spojenců ztratili kolem 60 tis. takových synů. Rodiče ve Vietnamu přes jeden milion (pokud počítáme i civilisty).
Válka byla vedena se značnou krutostí, bylo ničeno životní prostředí po celé zemi. USA použily proti rostlinným porostům herbicid Agent Orange, aby po odlistění přestal prales partyzánům sloužit jako bezpečný úkryt. Použity byly i další chemické látky, jako kyselina dimethylarsinová (Agent Blue) na zničení úrod rýže. Nejenom lidé, ale i příroda byla na několik desítek let postižena. Vojáci odešli, ale chemická stopa je čitelná v zemi i dnes.

Hory zpívají nás přes rodinu Tran provází všemi takovými konflikty posledních sta let. Už nevidíme pouze informace v podobě statistik a pouček. Stáváme se součástí této rodiny v jejím rozkvětu. Jejich osudy se postupně rozkrývají a my zjišťujeme, jak moc nám záleží s každou další stránkou, aby osud k nim všem byl milosrdný.
Vyprávění se pohybuje na dvou dějových linkách, postupně přibývá jmen, ale čtenář se i přes to vše velmi dobře orientuje. Popisy Vietnamu samotného jsou malebné. Autorka (a s ní i překladatelka) si mistrně hraje s bohatou škálou jazyka. Velice poutavě popisuje divokou krásu venkova, krajiny i samotného hlavního města. Vše je naváženo v příjemném množství a každou chvíli je samotný děj knihy prostoupen životními moudry, které vás donutí na chvíli se pozastavit, popřemýšlet, procítit.




Kniha je prostě a jednoduše napsána s naprostou vyvážeností. Vše je v ní odměřeno, máte jako čtenář čas procítit. Neutápíte se v nekonečném popisování nebo ději. Nenutí vám žádnou myšlenku. S úctou přistupuje k tradicím, rodinným poutům. Lidskost je "zpívajícím horám" vlastní. Vlastnost, která mě vždy dokáže nesmírně v literatuře nadchnout. Pokud ji totiž umí spisovatel, jako v tomto případě, mistrně využít pro své vyprávění, je v tomto přístupu obrovská výpovědní síla. Kniha získává na věrohodnosti a je krásné, když dokáže promlouvat napříč kontinenty. Pomyslný klobouk dolů. 

Ač by se mohlo někomu zdát, že pro pochopení historických faktů této země je zapotřebí mnohem důraznější a hlubší rozbor, jak se říká " až na dřeň". Úplně bych v podobném přístupu neviděla vždy kvalitu knihy. Ne každý (ani druhý, třetí, patnáctý) unese podrobné zpracování byť menšího vojenského konfliktu, natož např. Vietnamské války. Je dobré si pamatovat, jak už jsem napsala, že oficiální historie je psána očima vítězů. Často pro větší pochopení toho všeho je mnohem důležitější niterný lidský přístup, kdy se čtenář více ztotožní s hlavním hrdinou. Pokud je navíc vše podáno i velice kvalitním psaním, výsledek přijme x krát více knihomolů než kdyby polovina knihy obsahovala mocenské a geopolitické informace. Lidskost promolouvá k lidem, kvalitní jazyk a přiměřená porce informací, jako tomu je pravě v této knize.

S klidným svědomím mohu napsat, že jsem nadšena. Hory zpívají nejenom mně, ale jsem naprosto přesvědčena, že mnoha dalším čtenářům.

Hory zpívají
Nguyen Phan Que Mai
Překladatelka: Bronislava Grygová
Jota, 2023