Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Sedmdesáti let se dožil Jan Rejžek
Úvodník: 21. června bylo sedmdesát let obávanému kritikovi Janu Rejžkovi. Možná vám připadá, že musí být starší, ale narodil se roku 1954 a začal publikovat už někdy v šestnácti (1970), takže kupříkladu já ho prvně potkal prostřednictvím měsíčníku Melodie někdy ve druhé polovině let sedmdesátých a hlavně potom, co mě naň takřka nadšeně upozornil spolužák a kamarád Vašek Chýlek: „To je ten nejkrutější! Rejžek, to zní,“ cedil skrze zuby nad časopisem a možná měl jakousi škodolibou radost a v tu chvíli Václav ranaře Rejžka nepokrytě obdivoval.
Článek: A Rejžek tepal a bil, když bylo třeba, skutečně hlava nehlava. Mydlil lidem klidně schody a nemazal zpěvákům med okolo úst, když něco sám cítil jinak. Příklad?
13. srpna 1976 psal: „U mladých tvůrců došlo k útlumu a noví skladatelé, textaři, aranžéři a interpreti se vyskytují spíš náhodně. Proto se nelze divit, že veškerá tíha spočívá na bedrech unavených hudebních řemeslníků. Vždyť je veřejným tajemstvím, že i leckterý Zlatý slavík se musí potýkat s nedostatkem původních skladeb.“
Anebo (o hudebním filmu Hvězda padá vzhůru, 1975): „Věrná láska Švandy a Dorotky zvítězila, ale to, že by se tentokrát autorům dobrá věc podařila, nelze ani s největším sebezapřením říct. Na skutečný, plnokrevný, nekýčovitý muzikál budeme zase několik let čekat.“
V osmdesátkách jsem pak Rejžka užasle zachytil už i jako filmového publicistu a jeho články v Záběru byly vždycky zasvěcené a maximálně informativní. Nabité fakty. Přirovnal bych toto své setkání s nimi k pozdější srážce s internetem. A Rejžek konal užitečnou práci v čase, kdy bylo na těchto polích mizerně oráno. Dál psal i do hudebních časopisů (1982):
Takový že má být obraz současného velkoměsta a lidí v něm? Zatímco většinu obyvatel horečnaté, přecpané ulice deprimují, Zdeňka Rytíře jako textaře alba Ulice přivádějí k radostnému vytržení. Ale nejhlouběji jeho talent poklesl v nejdiskutovanějších písních desky. Úspěšný mladý muž je slepý útok proti maloměšťáctví a la these „co se dalo, tak hromadil, já bych s ním nikdy neměnil“… Jako by si naši textaři neuvědomovali, že postižení měšťáctvím není jen v opisu hromadění statků, ale také v řezu do duševní sféry. Skladba Černá mše za nukleárního boha se řadí k Černé kronice, jedné z nejslabších písní Olympiku vůbec, a to průhledným didaktismem, a to tentokrát v hávu protiválečné sci-fi pohádky.“
Že je plivající kruťas Rejžek i překladatel z angličtiny, jsem si uvědomil daleko později. Zajímal ho mj. Clint Eastwood, i převedl do češtiny celou jeho biografii (2013), kterou jsem četl; i napsal jsem tenkrát Janu Rejžkovi a on mi, hle, krátce odpověděl, jak to vlastně bylo s fotografií na obálce oné eastwoodovské knihy, kde Clint vyhlíží spíše jako vlkodlak.
Jan Rejžek vždy zastával a zastává názor, který bych zjednodušil asi takto: „Dílo je jistě důležité, ale autor ručí vlastní čistotou; a pokud čisté dlaně nemá, viďme i dílo skrz prsty.“
Ani Jan Rejžek, pravda, nepopírá, že i ti „zaprodaní“ (tak například donašeči) vytvořili v některých případech dobré věci, ale Rejžkovi toto zjištění nebrání v obrovském zametání s nimi.
Co se televize týká, vynořoval se ve - zrušeném už - pořadu Katovna a občas tu (opravdu) i někoho pomyslně popravil. Sekundoval mu nejčastěji Vladimír Just, se kterým se krásně hádali:
Hádka v přímém přenosu. Jan Rejžek a Vladimír Just (youtube.com)
Označil bych Rejžka s jeho přístupem k žití a světu za posedlého „žrouta“ a gurmána kultury. Jeho dílo dnes už shrnují obří svazky z let 2005-2022 Jak tohle vůbec můžete otisknout!, Z mého deníčku 1-3 a Jste to vy?, z nichž poslední jsou vzpomínky. Jan Rejžek je původem „Budějičák“, žurnalistiku na Univerzitě Karlově absolvoval roku 1977, ale publikuje od roku 1970. Je i schopný editor či autor poslechových diskoték, aktuálně tzv. Hovorů R. Konferuje, a to i festivaly, a právě v rámci toho pozval už roku 1988 na jeviště k rozhovoru Václava Havla. Stalo se v Lipnici. Rejžek přispíval i do samizdatových Lidových novin a šířil petici Několik vět. Po sametovém převratu pracoval v kanceláři prezidenta (1990-1992), České televizi a jako tiskový mluvčí. Spolupracoval s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa i s Českým rozhlasem a mj. komentoval předávání Oscarů, cen Grammy a Zlatých glóbů. Pro Československý filmový ústav napsal Rejžek publikace Marilyn Monroe (1987), Vladimír Menšík (1987) a Peter Sellers (1988). Přeložil mj. knížky 500 nejlepších alb všech dob (2007), Všechno o Led Zeppelin (2009) a Clapton (2012).
Jan Rejžek je mizera i kofr. Padouch i hrdina. Bytostný ironik. Umí stát za svým. Někdy zůstával spíš osamělým partyzánem, to je pravda, ale v mnoha ohledech i kritikem s intuicí. Nesmlouvavý, sarkastický, pečlivý, sečtělý, všudybyl. A klidně ve svých knihách zveřejňující i ty nejurážlivější z dopisů, které kdy dostal (a že jich neobdržel málo).
Dráždění čtenářstva z jeho strany připomínalo někdy projevy masochisty, který touží být mrskán, ale vždycky se mu prvořadě jednalo o vyslovení pravdy. Důležitější přitom je, že nikdy neztratil humor.
Ten bohužel postrádají mnozí kritizovaní a nejlépe to ukazuje sportovní sekvence Rejžkových vzpomínek. Cituji: „Za Amforu jsem nastupoval jako fotbalista dva roky a poté, co mě tam pozval František Ringo Čech; ale když se stala novou posilou jepičí hvězdička Sagvan Tofi a já se jeho zoufalým pěveckým pokusům poškleboval v Melodii, trenér Wener Kotas usoudil, že by v kabině bylo dusno a přestal mě nominovat.
Za kritiku jsem byl potrestán i přímo na zeleném pažitě. Hráli jsme ve vršovickém ďolíčku proti starým pánům Bohemians a kopeme roh a já se cpu před brankáře. Najednou mě zezadu někdo podťal. Spoluhráč Karel Vágner! Ucedil: To máš za tu poslední recenzi na Hanku Zagorovou! - I co. Pořád lepší, než kdyby si stěžoval u kamarádů na ÚV KSČ nebo na StB jako Ladislav Štaidl nebo František Janeček.“
Loňský rozhovor s letošním jubilantem:
Rejžek: Stydím se za své chování, s alkoholem je konec. Příkopy mezi slušnými a udavači tu byly vždy (youtube.com)
01.07.2024 - Ivo Fencl