Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Nelehká zpověď nelehkého osudu Kláry S.
Úvodník: Netrvalo dlouho a dílo nejnovější nositelky ceny za literaturu se dostalo i na české scény, kde bylo v předešlých letech trochu opomíjeno. Divadlo Komedie uvedlo hru Klára S. v režii Davida Jařaba. Autorka, všeobecně považovaná za kontroverzní zjev světového dramatu, do této hry z roku 1981 vnesla také osobní životní zážitky z dětství.
Článek: Už výprava scény po prvním vytažení opony dala tušit, že se drama bude odehrávat „na šikmé ploše.“ Symbolicky tím byly předznamenány vesměs pokřivené charaktery z opravdu pestré směsice hlavních postav. Ona šikmá plocha byla vlastně jevištěm druhé úrovně a sloužila hlavně ke zdůraznění síly promluv těch, kdo na ní vystupovali. Bylo však možné ocitnout se i pod ní, jak předvedl protagonista skladatele Roberta, když se před očima užaslých diváků zpod vyvýšené konstrukce vynořila jeho ruka. Zvláštností je, že režisér David Jařab nechal všechny postavy neustále přítomné na scéně. Když někdo stanul ve světle reflektorů, ostatní se na okraji jeviště věnovali svým soukromým činnostem. Hned první jednání příznačně začíná tím, jak hlavní ženská postava vyplašeně běhá po okrajích vyvýšené plošiny tam a sem, aby prchla před rozvážnou přicházející paní Aelis Mazoyer. Ale stejně jako v celé hře není pro hrdinku úniku ze zakletí morálně zplesnivělé společnosti, z osudu ženy, která je vedle svého muže odsouzena k rozvíjení se nanejvýš v „oblasti vaření a vynášení košů.“
E. Jelineková je známá svým satirickým nabroušením, kterým neváhá zobrazit – někdy opravdu křiklavě – neduhy ve společnosti. Mimo to proslula feministickými postoji. Oba tyto charakteristické znaky nezapře v díle Klára S. Toto drama ale na rozdíl od jiných udržuje klasičtější stavbu. Jednání a dialogy postav ovšem i v tomto případě zavánějí absurditou až komickou.
Záměrem hry je odhalit tragicky rozložené morální podloží společnosti v časech, kdy Evropa zrála pro druhou světovou válku. Pro tento účel autorka smíchala společenský koktejl postav pocházejících ze dvou časových rovin. Z 19.století jí předlohou byl skutečný manželský pár Kláry a Roberta Schumannových. Připomeňme, že Robert Schumann byl slavný hudební skladatel. Tóny z jeho symfonie fis moll občas probleskují z klavíru přistaveného v pozadí.
V druhé inspirační linii se Jelineková obrací do 20.století, kde si jako předobraz druhého mužského hrdiny vybírá italského básníka Gabriela d´Annunzia. Ten je ztělesněním egocentrického nadsamce, suverénního pána tvorstva, který si náležitě užívá své převahy nad ženským pohlavím. Dvě časové roviny se smíchají v roce 1929 a hlavní postavy se setkají ve vile výstředního básníka. Je to právě Gabrielovo samčí panství, kde mají ženy vyhrazenu pouze jedinou úlohu. Můžeme neustále pozorovat bytí jeho poslušných členek harému a trapné postavení jeho manželky, která je viditelně smířená s tím, že se o manželovo štěstí musí dělit s děvkami. Vzpurná Klára se v sídle excentrika cizím prvkem a tam, kde je, se ocitla zřejmě jen kvůli žádosti o finanční podporu. Nechce se ale za žádnou cenu ponížit tím, že by mu sexuálně posloužila. Hlavní hrdinka Klára je tím, co bychom klidně mohli nazvat „poznamenaná.“ Kritika vybraného vzorku společnosti je obecnějším rámcem pro konfrontaci individua – Kláry S. proti mužskému světonázoru. Manžel Robert jí znemožnil hudebně se rozvíjet, protože „ji torpédoval cíleně rozloženými porody.“ Na druhou stranu Klára stále věří v mimořádné umělecké schopnosti svého muže a je přesvědčena, že Robert musí bezpodmínečně složit novou symfonii, která by zajistila příliv peněz. Mentálně vyšinutý Robert se však zmůže jen na projevy bláznovství za současného tvrzení, že „v umění pokračují už jen andělé.“ Druhým mužským protivníkem Kláry je narcistní Gabriel d´Annunzio. Pozér schovávající za fasádou vzletných frází syrový chtíč. V jeho představách si žena může zasloužit jakýkoli vzestup na společenském žebříčku pouze tehdy, dokáže-li mu coby „bodrému“ kulturnímu mecenáši být po vůli. Že je to nejplatnější vstupenka do vyšších kruhů, dotvrzuje přítomnost baletky, která zejména v druhé části neustává v provádění různých tanečních kreací ve snaze zalíbit se básníkově apetitu. Tři lehce oblečené dámy na tato pravidla přistoupila a snaží se přemlouvat Kláru, aby i ona přestala trucovat a získala si d´Annunziovu přízeň prostředky svého ženství.
Ke slovu se dostane i Klářina dcera Marie, do té doby na scéně nenápadně přebývající. Paradoxně vyčítá svojí matce to samé, čím ona sama dětství trpěla ze strany rodičů. Klára jí jen sarkasticky odpovídá, že během svého života přiváděla na svět samé nepovedené zmetky. Zříká se tak ideálu láskyplné matky. Její dcera se poté - snad na znamení odboje proti matce - nechá od básníka Gabriela ochotně zasvěcovat do tajů sexuality. Do všeho se míchají světácké členky Gabrielova harému, jejichž lehké odění v bílých košilkách tolik kontrastuje s upjatým tmavým kostýmkem Kláry S. Její osobní zpověď narušují vlezlými povrchními soudy a nechodí daleko ani pro opovržlivé narážky na její německou národnost (děj se odehrává v Itálii).
Smyslem hry je zobrazit vzpouru potlačované ženské osobnosti, která, ač již může málo z toho, co bylo promarněno, napravit, aspoň vysloví svoji obžalobu proti nerovnému manželství a nadvlády muže v této instituci. Činí jí ovšem potíže se vůbec vyjádřit, neboť byla v dětství natolik usilovně vedena k hudebnímu vzdělání, že rodiče zanedbali rozvíjení její řeči. Zatímco kritika povrchní meziválečné společnosti ovládnuté úpadkem morálních hodnot vyplývá ani ne tolik z Klářiných postojů jako z objektivně pozorovatelného chování všech přítomných postav. Na diváka se od začátku vyvalí hotová slovní přestřelka z napjatých tětiv nervů a z impulzivního jednání postav. Choromyslný genius Robert si skrčený na židličce cosi kuchtí v misce s kuličkami, občas nevydrží jakési vnitřní napětí a odběhne si zatřískat do klavíru, aby si na něm později dokonce zatančil. Ve druhé části se pokouší utopit tak, že ponoří hlavu do džbánu s vodou. Výstřední bonviván d´Annunzio se pouští do nadnesených básnických přednesů a několikrát po jejich vyslovení upadá do mdlob. Hráčka na klavír v pozadí sice během celé hry nepromluví ani slovo, zato ale nechá promlouvat své ruce na klávesách a ruší tak na počátku hry Kláru S.od její zpovědi. Hlídač celého toho blázince má plné ruce práce, aby krotil Robertovy výbuchy amoky. Ve druhé části nebohý dozorce vášní podstupuje největší kaskadérský kousek, to když jej rozlícený skladatel uhodí dětskou školní židličkou, k níž se předtím připoutal pomocí želízek. Oblíbeným gestem samotné Kláry S. je nervózní bušení dlaní do čehokoli, jen aby se už mohla dostat ke slovu. V závěrečné fázi, poté, kdy Klára vyřkne klíčová slova své obžaloby proti Robertovi, vypadá scéna jako bitevní pole.
Herci se na poslední lednové repríze se vydali ze všech sil a těžko někoho vinit, že by svoji úlohu ošidil nebo hrál nevýrazně. Představitelka Kláry Vanda Hybnerová se blýskla věrným napodobením koktavosti. Její role vyžadovala neustálý stav nervového vypětí, způsobeného hromaděním emocí. Hybnerová se skvěle vypořádala i s atributy, které provázejí zakomplexovanou ženu. Kromě excelentní Vandy Hybnerové zaslouží pozornost i Martin Finger, představitel Roberta. Suverenita, s jakou se zhostil role duševně nemocného muže, je hodná obdivu: zazářil v okamžicích, kdy se do úplna projevila jeho duševní slabost. Dokáže plánovaně řvát šílenou bolestí hlavy, zabrouká si – a přitom se vloudí myšlenka na Mr. Beana - úryvek z Mozartovy Malé noční hudby, jindy přechází do fistule a hučí cosi stranou od pódia, až dožene publikum k smíchu. Přesvědčivou povrchnost zahrála Gabriela Míčová v roli elegantní, avšak životem znavené světačky Aelis Mazoyer, vybavena nikotinovým hlasem, jaký mívají zkušené barové zpěvačky. Jiří Štrébl s přehledem zvládl maskulinního Gabriela d´Annunzia, maje k tomu i vzhledové předpoklady. Věra Ondrašíková jako baletka zaslouží uznání za vytrvalost, s jakou protahovala své tělo při mlčenlivých tanečních figurách.
Za dvě hodiny divák shlédl vypjatou štafetu bouřlivých monologů, které přímo sršely z pokřivených povah na jevišti. Jelineková nezapřela básnířku, obzvláště ve výplodech básnické řeči d´Annunziovy. Slovní přestřelky, jakkoli exaltované, skrývaly hlubší filozofické podhoubí, a kdo neměl bedlivě nastražené uši, mohl snadno ztratit smysl jednotlivých slovních výměn. Předpokládám ale, že atmosféra rozjitřená hereckými výkony nenechala diváckou pozornost ani na okamžik opadnout.
-am-
11.02.2005 - Aleš Misař