Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - FOTOREPORTÁŽ: Buon giorno, Dolomiti!
Úvodník: Letošní turistické povyražení jsme si naplánovali do severoitalské části Dolomit, konkrétně oblasti lyžařského střediska Alta Badia a jeho okolí (jižní hranice Jižního Tyrolska). Připadala jsem si tu jako v Rakousku. Všude německé nápisy, německy mluvící lidé - až jsem byla trochu zklamaná, že tak málo slyším italštinu. Když k tomu přičtu, že nás na místě přivítal déšť a pesimistická předpověď, byl to poněkud rozpačitý začátek dovolené. Hory nám to ale plně vynahradily.
Článek: Hned první den byl srážkově nejvýživnější, a tak jsme v podstatě jen v mezičase vyběhli "kolem komína", nad nádhernou vesničku San Cassiano. Romantické květinové louky vystřídaly mechové stráně, zatímco lákající vrcholky hor pro nás zatím zůstaly zapovězené a o to tajemnější...
Druhý den se konečně trochu vyčasilo. Vyrazili jsme autem do průsmyku Passo Valparola a odtud realizovali výšlap na vrchol Nuvolau (2574). Cestou nás trochu překvapil sníh a velmi se střídající teplota podle toho, jak právě foukalo. Zatímco túru jsem začínala v tričku a kraťasech, v jednom okamžiku jsem na sobě měla úplně všechno oblečení, které jsem měla s sebou. Ale odměna byla k nezaplacení, a kdyby to šlo, mrzla bych tam klidně doteď!
Třetí den jsme se rozhodli dobýt ze stejného výchozího místa, průsmyku Passo Valparola, vrchol Setsas (2571). To jsme prostě museli, neboť náš prázdninový byt měl stejné jméno. Cestou tam jsme vybírali vhodná místa, kde by bylo možné přežít bouřku, která nás celou cestu strašila. Na vrchol jsme kvůli tomu doslova vyběhli. Myslím, že jsem udělala svůj rychlostní rekord. Nakonec jsme jen trochu zmokli, obešlo nás to.
Čtvrtý den jsme ze San Cassiana zabrousili ke Svatyni Svatého Kříže (kostel La Crusc), okdud to bylo už jen kousek k údajně zajímavému místu, tak jsme se rozhodli trasu ještě trochu prodloužit - a stálo to za to! Ocitli jsme se pod úpatím obrovských štítů a připadáme si tu menší než titěrně malinká kostka z lega (prostřední foto, na hranici sněhu vpravo je vidět skupinka lidí). Po skále tu teče vodopád a mizí pod zbytkem silnou sněhovou vrstvou, která na úpatí hory vytvořila dočasnou a velmi nebezpečnou Sněhovou jeskyni (Grotta della Neve). Velmi mystické místo...
Pátý den jsme se vrátili do půsmyku Passo Valparola, ale tentokrát jsme místo výšlapu použili lanovku na Funivia Lagazuoi. Rozhlédli jsme se na Lagazuoi Piccolo (2778) a pak jsme sklesali do sedla Forcella Travenanses. Odtud přes sjezdovku dolů. Božské výhledy, spousta vody a sněhu a nakonec zátěžová zkouška kolen.
Šestý den jsme se rozhodli dobýt opět ze San Cassiana sedlo Forcela de Medesc. Stoupání zprvu lesními cestami, v horní části po suťovém poli, které občas nepříjemně podkluzovalo, cesta byla pořád užší a užší. Pohled ze sedla k nezaplacení. Jelikož jsme vycházeli brzy, přišli jsme na místo kolem desáté dopoledne a ocitli jsme se na vršku na nějakou dobu docela sami. Jen my, hory, vítr a svišti. Naprosté ticho! Došli jsme až k roztomilému Paromsee, což byl náš úplně poslední cíl. Alpy opět nezklamaly. Jsme plni dojmů, a přestože unavení, zároveň spokojenější, šťastnější, odolnější...
Pár dalších fotek: https://blog.idnes.cz/sindelarova
05.08.2024 - Renata Šindelářová