Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Jak porozumět básním? Nejprve zapomeň na básně
Úvodník: Nejdražší příteli,
mám se lépe než dobře, totiž konečně mám na chvíli klid. Měla bych jen trochu zvýšit obrátky, co se nedokončeného románu týče. Sedí mi v hlavě už tak dlouho, že se divím, že se mu ještě nepodařilo vysedět ze mě malou slepici. Když už jsme u kuřat! Zrovna tu mám před sebou otevřenou sbírku básní – jednu z nejoblíbenějších mého velkého učitele – a napadlo mě… jak to máš s poezií?
Článek: Živě si pamatuji, když se nás na to zeptal na semináři. „Co si myslíte o poezii?“
Hrklo ve mně. Nojo, co si já vlastně myslím o poezii? To je totiž tak, pane, já se asi bojím něco si o poezii pomyslet.
Když otevírám povídku nebo román, říkám si „co se tady bude dít?“ a myslím přitom na text, na svět literatury, co se v něm bude odehrávat. Ale když přede mě učitel položí báseň, říkám si „co se tady bude dít?“ a tentokrát si přitom klepu prstem na hrudník. Co se uvnitř stane?
Je to trošku jako s cizími lidmi – básně jsou pro mě cizinci, kteří se dívají na mě a ne já na ně. Já zásadně na cizí lidi nezírám, nevím jak ty. Ale je v tom adrenalin ne? Když se to někdy přeci jen stane. Jste přistižení při vzájemném zírání, setkáte se očima a na malý moment je v tom leknutí, nejistota, pochybování, touha ucuknout a zároveň pozorovat dál a víc do hloubky.
Já jsem se naučila, že je fajn, když překonám rozpaky a básně-cizinci začnou mluvit. Číst poezii znamená nechat poezii číst ve vás – dobré básně jsou živější (možná je lepší výraz živočišnější) než text, kterým jsou zapsány.
Tak to já si myslím o poezii, po dvou letech kdy s ní hraju soutěž v zírání si do očí. Abych se ale vrátila k té sbírce, co mi tu leží. Slíbila jsem ti, že se o ni s tebou podělím, a dále ti slibuji, že ty se nemusíš sám sebe ptát, co si myslíš o poezii, já a tady ten autor na mém stole ti totiž nabídneme odpovědi bez otázek. A poezii bez básní. Nabízíme svět, příteli. Ber nebo nech být.
Báseň, kterou ti pošlu s tímhle dopisem, je pozoruhodný exemplář. Je až drze jednoduchá a má v poezii legendární význam.
Nejdřív si asi budeš myslet, že je to báseň hloupá. Dobrá, ale pak u ní se mnou ještě chvíli zůstaň a dej mi šanci přesvědčit tě o opaku.
Tak tedy: Červený trakař (sbírka: Hudba pouště – William Carlos Williams) 1
tolik
záleží
na červeném
trakaři
s polevou
deště
a na bílých kuřatech
vedle něj
Tak to je ono. To je vše. „To je blbost“ říkáš si. Ale ještě vydrž.
Jeden by si řekl, proč je to vlastně báseň. Pár primitivních slov, jeden blbej trakař a nějaký kuřata, no a co…
William Carlos Williams je jedním z nejváženějších básníků. A proč? Protože, příteli, on pochopil poezii tak, že ji díky němu může, dle mého skromného názoru, pochopit kdokoli. (Kdokoli, kdo o to bude mít dostatečný zájem).
Williams v téhle básni dokázal ve čtrnácti slovech zachytit úplně všechno. Vlastně… to dokázal jenom dvěma slovy.
Tolik. Záleží. Tolik záleží na červeném trakaři. Tolik na něm záleží!
Má přece pravdu. V tu chvíli, kdy autor pozoruje trakař – výrazně červený – zrovna prší – a vedle něj capká několik bílých kuřat, v tu chvíli přece na ničem jiném záležet nemůže. Dokud se pozornost soustředí na tenhle obraz, neexistuje žádný jiný. Takhle to má přeci správně být.
Ten trakař není nijak zvlášť speciální. A takových kuřat běhá po světě taky dost. Ale byť je to všechno tak obyčejné, byť tak obyčejně na všechno prší, tolik na tom záleží. To jsou přece tak krásná slova: tolik záleží. Kvůli tomu je ta báseň tak citlivá, i když nepoužívá přecitlivělá slova. Obyčejná slova pro obyčejné věci – to je William Carlos Williams.
Vzpomeň si, když po dlouhé šichtě vyjdeš ven a podíváš se na hory. Záleží ti na každém záhybu těch velkých šutrů, je to tak? Jak vypadají, kam až sahají. Jak jsou krásné! Jsou tam pořád, ale v tu chvilku, co na ně koukáš, kdyby tam nebyly, to by byla hrůza. Teď je tu zrovna potřebuješ. Tolik na nich záleží.
Až budu já lepit známku na obálku, na okamžik nebude záležet na ničem jiném, než abych ten kousek lepivého papírku pořádně přilepila.
Zkrátka, Williams dokázal napsat báseň, aniž by psal báseň, jestli mi rozumíš. Respektive, věděl, že „básně“ nejsou jen básně, ale je to všechno kolem, na čem záleží – a záleží opravdu na všem, pouze každý moment na něčem jiném – a vybíráme si to my sami.
Tolik záleží na hrnečku s promáčeným pytlíkem od čaje. Tolik záleží na ploštici, co mi leze vedle prstů. Tolik záleží na borovicích, co stojí támhle u lesa. Tolik záleží na tom, na co ti padne zrak, když se teď rozhlédneš. Tolik záleží na tobě, příteli, a na tom, jestli uslyšíme hudbu i v poušti. Tolik záleží na straně 18, se kterou si hraje vítr. Tolik záleží na červeném trakaři!
Třeba si na něj jednou za čas vzpomeneš.
Měj se tak, jak se toužíš mít.
S pozdravem
J.
[1] Williams, William Carlos. „Červený trakař“ In: Hudba pouště. Praha: SNKLU, 1964. s. 18.
Zdroj foto: pixabay.com, Alfred Derks, congerdesign
13.08.2024 - Julie Müllerová