Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Nezapomeň na pětadvacátý dodatek ústavy
Úvodník: Nevím, kde to táta za socíku schrastil, jak by se lidově řeklo, ale když jsem mu nebyl po vůli, říkal od jisté chvíle: „Nezapomeň na sedmnáctý dodatek ústavy.“
Článek: A já: „Cože?“
„Vidličky a nože skákaly po dvoře a pak do moře. Ale nemlaskej.“
„Ale naše ústava o mla…“
„Kuš.“
Maminka nebyla chráněna o nic víc. Otec potřeboval cosi napsat a ono bylo třeba něco vystěhovat, protože se mělo malovat. Babička i máti stály na svém, že je to neodkladné, ačkoli nebylo. Otec: „Nezapomeňte na stopětadvacátý dodatek ústavy nemíchat hrušky a jablka.“
Pedant by po čase vypracoval skutečné dodatky, i třeba do sta, ale to tátu ani nenapadlo. Stejně by se ten seznam neměl náladu učit zpaměti. Ani by ho to nenapadlo. Byla to recese a svého času mě ji napadlo převzít. Už to bohužel ale v jedenadvatém století, kdy je zeměkoule vsí, tak nefunguje. Tenkrát v tom tkvěla i exotika zakázaného Západu a píď kontroverze. Dnes lidi vesměs ani nechápou, co je to ta recese, a kdy použiji ironii, poulí kukadla a prý: „Ale vztahuje se snad dodatek 33 na Českou republiku?“
Skutečně váhají, čímž je nijak nechci snižovat a neřeším to a dělám si do jisté čáry, co chci. Jedu třeba tramvají místo autem. Jeden bohatec to přijal s pohrdáním. Čučel na mě, i povídám: „A to nevíš, že tak jezdili Šimek a Grossmann?“ Zavrtěl hlavou. „No, a jezdili. Protože oni znali pohostinnost a třicátý pátý dodatek.“
Musíte při podobných bleptech zachovávat krajně zachmuřenou tvář ústavního soudce a třeba i dodat. „Viděl jsi přece právní drama Firma?“
„No, viděl.“
„Tak tam ten dodatek vytáhnou, když je mizera v úzkých. Sice se to týká nadzemky, ale koleje jako koleje.“
Bohatec nebyl právník a Firmu asi ani neznal, ale já se tyhle triky odvažuji vybalit i na advokáty. Třeba jsme jednou řešili dědictví a něco podle doktora práv neštymovalo. Byl to kamarád, a tak prostě povídám: „Ale tvůj kolega Kindl na to nedávno aplikoval pátý dodatek ústavy.“
„Cože?“
„Spor vyhrál.“
Následovalo ticho. Po dlouhé chvíli váhání se ozvalo: „Že jsi to ty, provedeme ten převod jinak.“
Nedávno jsem jedl prostou polévku v jedné jídelně a nechutnala mi. Přesto jsem ji zbaštil. Nedalo mi to ale a šel jsem nakonec za kuchařem, i když do kuchyně se - z hygienických důvodů - nesmí. Povídám: „Podle sedmého dodatku je ale možno hovořit ve dveřích. Vznáším výhradu. Je to mé plné právo a viz causa Ženíšek a boršč.“
Kuchař přišel. Já: „Co to dneska servírujete za polévku? To byla náhoda?“
Už mě znal, nebo mě jistě musel znát, i povídá: „Pane Vomáčka! Jenže podle druhého dodatku budete u nás jíst i dál, co vám předložím, až dokud nezačne září.“
„A potom?“
„Budete muset jíst i všechno ostatní.“
„A to je, pane Pašek, taky ňáký dodatek?“
„Ne, ne, ne. To je přímo zakotveno v ústavě ČR.“
A tak tam chodím dál. Jídlo je nutné, ale humor taky.
Zdroj foto: pixabay.com, autor VBlock
31.08.2024 - Ivo Fencl