Na královském dvoře dochází k naprostému šoku, když si princ Filip (Radek Lajfr) vybere velmi nečekanou snoubenku. Yvonna (Anna Veselá) – bruneta oděná v černobílé, jež výrazně kontrastuje se světlovlasým, růžovým dvorem – porušuje snad všechny společenské konvence. Její přítomnost dvorské kruhy výrazně, ale zdánlivě bez jasného důvodu dráždí. Připadá jim nudná, nezajímavá a bez špetky sex-appealu. Nejvíce je však pobuřuje její mlčení. Yvonna vůbec nemluví, neprojevuje emoce, nereaguje, a hlavně taky královský dvůr ani trochu neobdivuje.
Její přítomnost odhaluje ve všech, včetně jejího snoubence, nevysvětlitelnou krutost, jejich skryté strachy i obrovské pokrytectví. Čím více se ji snaží pochopit, tím méně průhledná je. Čím více ona mlčí, tím více oni mluví. A čím více oni mluví, tím horších činů se dopouštějí.
Jeníčkova interpretace zdůrazňuje grotesknost Gombrowiczova textu – přes přehnaná gesta, opakující se repliky a nápadné fyzické symboly, jako je gesto zdvižené rukou nad hlavu, symbolizujících korunu, je odhalována absurdita dvorského života. Vizuální kontrast mezi Yvonniným černobílým oblečením a extravagantními růžovými kostýmy dvoru dále podtrhuje její roli tichého zrcadla odrážejícího lidi kolem ní.
Za zajímavou volbu z vizuální stránky považuji i obsazení. Celý královský dvůr oplývá světlými vlasy, jediný, kdo z dvoru vyčnívá je sám princ Filip, a pak také jeho snoubenka Yvonna. On vybočuje svým rozhodnutím, ona svojí celou existencí. I proto mi tento detail přijde velmi výhodný.
Ráda bych vypíchla herecký výkon Kateřiny Měchurové, která představovala královnu Markytu. Měchurová výborně zvládla uchopit groteskní povahu inscenace, mistrovsky pracovala s mimikou a i s drobnou gestikulací (hrou s rukavičkami a jinými kostýmovými prvky). Byla pro mě přesně tím hercem, který téměř zastíní ostatní, a pokaždé se těším, když ji znovu na jevišti vidím.
Téma společenské přetvářky a strachu z odlišnosti a tím způsobené neodůvodněné krutosti je dnes, samozřejmě, velmi aktuální. Jeníčkova inscenace nám zábavnou formou připomíná jak jednoduše může něco jiného, pro nás neznámého, rozbít všechny konvence. A jak nemilosrdný může být pohled na vlastní odraz bez masky. Yvonna totiž nemusí být pouze postavou z dávného královského dvora – může být kýmkoliv z nás.
A právě to ji dělá tak děsivou.
Fotografie z divadlodisk.cz