Samotná inscenace je, s pomocí přestávky, rozdělená do dvou částí. V první části sledujeme manžele ještě v Československu a pak těsně po emigraci. Zažíváme s nimi jejich náročný životní osud – zoufalé pokusy o osvojení dítěte či neustálé potyčky s režimem. Kromě hlavních dvou postav se setkáváme i s dobovými ikonami herečkou Adinou Mandlovou a básníkem Ivanem Divišem. Část odehrávající se v Československu, až do chvíle, kdy partneři emigrují, je spíše mozaikou momentů a historických referencí, která může být pro diváka lehce matoucí. Je totiž silně fragmentární a nedrží zcela jasnou chronologii. Divák neznajícího životní osudy manželského páru, či aspoň dobový kontext, se v tom může velmi jednoduše ztratit.
Silnější, a i přehlednější, je druhá polovina, zaměřující se na život v emigraci a působení nakladatelství ’68 Publishers. V této části se rovněž do popředí dostávají témata exilu, identity a ceny svobody. Hraje zde velkou roli stesk po domově a zároveň uvědomování si reality – tzn. nemožnosti návratu. Nakladatelství se pro manželský pár stává způsob, jak být domovu aspoň o krůček blíž.
Inscenace je postavena na velmi silných hereckých výkonech. Luboš Veselý a Bohdana Pavlíková působí na jevišti jako Škvorecký a Salivarová velmi autenticky. Daří se jim zachytit nejen rozdíly mezi Zdenou a Josefem ale i něžně ztvárnit partnerskou chemii. Pavlíková hraje Salivarovou s lehkou dávkou umanutosti, ale také s tichou melancholií ženy, která obětovala mnohé, aby zajistila hlas těm, kteří v Československu museli mlčet.
Naprosto výbornou složkou inscenace je její scénografie. Kostýmy jsou zajímavé a vhodně pracují se symbolikou, občasné projekce dodávají neobvyklou atmosféru. Za nejpůsobivější však osobně považuji práci s krabicemi – tak jednoduchý prvek, a přesto toho představuje tolik. Krabice jsou stěnou, jsou nábytkem, jsou klidem a rozruchem zároveň, jsou symbolem útěku a stěhování a někdy jsou přesně tím čím jsou – prostě krabicí.
Celá inscenace je scénicky i v samotném textu silně protkaná metaforičností a symboly. Je jich mnoho a většinou jsou dobře zpracovány. Nicméně už jejich velké množství může vést k tomu, že některé zůstanou nepochopeny. Což souvisí s mojí osobní hlavní výtkou inscenaci – míra pochopení a náročnost na divákovy znalosti.
Inscenace očekává poměrně širokou znalost historického a literárního kontextu, nemluvě o znalostech o samotném Josefu Škvoreckém a Zdeně Salivarové. Vytváří si tak poněkud konkrétně vymezenou cílovou skupinu – všechno, co se inscenace snaží předat, patrně pochopí pouze zlomek lidí v hledišti. Nepochybuji, že je zcela možné si inscenaci užít a pochopit ji i bez všech těchto znalostí, ale místy může divák zůstat poněkud zmatený – a to hlavně ve zmiňované, fragmentárnější první části hry.
Přesto považuji Dívenku na trampolíně za významnou inscenaci, která nejen připomíná klíčové osobnosti české kultury, ale klade i hluboké otázky o exilu, vlastenectví a nesnadné cestě ke svobodě. Ať už má divák osobní zkušenost s totalitou nebo ji zná jen z historických knih, tato inscenace nabízí něco, co v divákovi jednoduše zarezonuje. Protože příběh Salivarové a Škvoreckého není jen o minulosti – je to příběh o sounáležitosti, o neustálém pohybu a o obětech pro vlast.
Fotografie: svandovodivadlo.cz, autor fotografií: Vladimír Skýpala