Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Jaroslav Dietl bez adorace


Úvodník: Odpověď na otázku, předloženou titulkem tohoto článku, je negativní, ale… Vlastně ji neznám. Ani nemám nárok soudit. Pro ledaskoho ale pánem bohem byl a zemřel právě před čtyřiceti lety. Stručně popíši, jak jsme ho přijímali u nás doma, a to znamená v režimu naprosto nestranické rodiny. A režimu nestranící.

Článek: Začalo to seriálem Nejmladší z rodu Hamrů (1975), to mi bylo jedenáct. Kupodivu jsem se na osmidílnou sérii díval a plyne z toho, že něčím udržela pozornost tehdy jedenáctiletého kluka, který se naprosto nezajímal o sjednocování zemědělství.
Současně si musíte uvědomit, že tenkrát nebylo ani video a vysílaly jen dva československé kanály. Západoněmecké stanice ARD a ZDF jsme v Plzni lovili pouze s potížemi, ale rád jsem tam sledoval zrnící westerny, Tarzany s Lexem Barkerem a řady filmů s Draculou. Animáky, nebo prostě reklamy; a přece naši přepnuli na Rod Hamrů.
Otec, upozorňuji, přišel předtím o práci školního inspektora a s titulem doktora filozofie se živil v pekárně. Pak jako šofér. Ale naše babička-kuchařka byla na penzi a vařila a vařila nám a žila s námi v rodinném domě, takže Hamr mohla být její volba. Už nevím. Já jsem ten seriál od té doby už neviděl, ale špatně napsaný asi nebude, protože ve mně dojem zanechal a nikdy nezapomenu na scénu, kdy umírá starý Hamr, když se pokouší - navzdory novému režimu - orat. Složí se vedle svého koníka. Je to patos, efekt a smrt patriarchy a v dítěti to nemuselo, ale mohlo zanechat jednoznačný dojem, že se, ano, před združstevněním nadřeli jako ti koně.

Ale celkem vzato zajistil tomu seriálu popularitu především ten mladý Hamr, syn zesnulého a titulní postava, již ztvárnil Jaroslav Satoranský. Stal se, když to přeženu, pro Jaroslava Dietla čímsi vzdáleně se podobajícímu efektu filmů režisérů Palmy a Kubricka na Kingovy první romány (Carrie, Osvícení). Babička Jardu Satoranského milovala a to jí stačilo. Otec se samozřejmě na seriál nevydržel dívat a ještě nás ani nenapadlo, že to je pouze začátek a že přichází mocné Dietlovo desetiletí.

Ano, je pravda, že už předtím produkoval seriály, a to i lepší, ale v naší rodině ještě nemohly rezonovat. Neměli jsme v šedesátých letech totiž televizi, a to vůbec, takže maminka pouze někde občas zahlédla kousek Dietlova díla Eliška a její rod (1966, jedenáct dílů), a když to po převratu opakovali, konečně se podívala a hle, byla spokojena. Ta série začíná, připomínám, epizodou Staročeši proti Mladočechům.
Někdy v letech 1967-1969 následoval slavný seriál Píseň pro Rudolfa III., ale ani ten jsme neviděli a následně se nesměl dvacet let vysílat. Dokonce od něj málem ztratili poslední díl, který je odvážnou adaptací jedné známé Bradburyho dinosauří povídky. A tak…

První seriál od Dietla, který jsem zahlédl, anebo aspoň epizodně, byl teprve Dispečer (1971-1972). Byl to dost hudebně pojatý výtvor ostravského studia Československé televize a naší rodinkou leda prošuměl - a babička pouze konstatovala, že je představitel hlavní role Josef Kobr komediálně nadaný.

Pak ovšem přišlo cosi, co mě už jako dítě peprně zaujalo, a to adaptace Flaubertova románu Dva písaři. „Táhli to“ Sovák a Horníček? Ano. Ale kdyby to nenašlo zatroleně kvalitní scénář, ani oni dva by věc neutáhli. Dietl psát uměl a ten seriál jsem bral sice jako horší, než byla předtím Taková normální rodinka (od Fan Vavřincové), ale vydržel jsem u většiny částí, a to ve věku devět let. A teď se přenesme přes Hamra a jsme rovnýma nohama v seriálu Muž na radnici (1976), což je propaganda jako vyšitá.
Titulní hrdina zosobněný panem Buchvaldkem neudělal tu herecký dojem, myslím, ale já ten seriál ve dvanácti i tak sledoval - a Dietl mě dokázal zaujmout.

Staví to jako mračný pohled na původní, jaksi vodnatelné město zřícenin, ve kterých už se nedá žít, a tak musí přijít odvážné bourání a nová výstavbu. Rodiče však seriál zavrhli už po první části a i mě posléze začal trochu nudit. Následovala Žena za pultem.
I to byla v mých třinácti letech (1977) velenuda a jméno osvědčeného autora to nezachránilo, ačkoli už tehdy jsem to jméno vnímal, což je co říct. Kdo tehdy vnímal jen „nějakého“ scénáristu? Většinou šlo o režiséry a herce.

Osobně si vybavuji pouze dva aktéry, kteří mě v Ženě za pultem zaujali, a Jiřina Švorcová to nebyla, ale byl to její „zlý“ muž ztvárněný (celkem charismatickým) Josefem Langmilerem a Jiří Lábus v epizodě, kdy si přichází s hroznou rýmou koupit citróny. Ty mu prodá Dáša Veškrnová, aby spolu následně začali chodit…

Po tomto seriálu nastala jakási pauza a Dietl byl u mě jako u mladíka na odpis. Netušil jsem, že píše i většinu seriálu Bakaláři (1972-1981), jehož četné díly mě bavily, a kupodivu mi úplně unikla starší trojdílná inscenace o Alexandru Dumasovi (1970), kde spisovatele velice poutavě zachytil Vladimír Menšík. Díly se jmenují Smrt Porthose, Marnotratný otec a Dobytí Paříže. Ale píše se již rok 1977 a otevřely se náhle dveře pracovny, ve které otec – „řidič PhDr“ - stále něco spisoval. Zrovna asi doposlouchal Svobodnou Evropu a řekl: „Ivo, to je neuvěřitelné, ale Dietl chystá nějaký další seriál.“
„A co?“ Taky jsem samozřejmě zrovna něco psal (rodinný časopis) a Dietl mi byl ukraden.
Otec řekl: „Teď to říkali i na Svobodné Evropě.“
I tu jsme chytali těžko.
„Tak to tam říkali, no a co? Asi jako výstrahu, ne? To se mu vysmívali?“
„Ani ne.“
Co následovalo, víme. Je to jediný seriál, ke kterému napsal Dietl navíc pokračování. Nechal se za nemalé peníze přesvědčit k dalším dílům a jsou stejně dobré. Jednoduše to dílo ZKOMPONOVAL JAKO SKLADBU a někdo je s to říct: „Ale tenkrát mu tam přece hráli Kopecký a Olda Kaiser a Pešek a Vinklář doktora Cvacha a Abrhám svůdce, takže…“
Na tom, jak je seriál perfektně vymyšlený, to nemění nic. Vzpomínám si maně, že jsem byl roku 1988 na vojně, to už mi bylo čtyřiadvacet, a na víkend mě nepustili z Benešova u Prahy domů, takže jsem seděl v „oblíbené“ místnosti pro školení mužstva a čuměl na reprízu toho seriálu a přišel někdejší můj mazák Fary. „Na co koukáš?“
„Reprízují Nemocnici na kraji města.“
„A to je to tak dobrý?“
„A ty jsi to nikdy neviděl? Každopádně solidní dialogy.“

Přesto se dívat nezačal a na PVS-ce jsem, tuším, zůstal úplně sám. Zato fascinován!
Po Nemocnici, která měla úspěch i v Západním Německu, už mohl Dietl dělat takřka cokoli. A tak napsal hudební pořad, ve kterém herci jeho seriálu i zpívají, a vymyslel Inženýrskou odyseu. V ní se jako idol vrátil i (krajně tu nesmělý) Jaroslav Satoranský a vedle něj se mj. postavil Michal Dočolomanský; ale hlavní devizou byl nejednoznačný „padouch“ inženýr Voženílek v podání Jiřího Císlera. Toho jsme si oblíbili a Císler z náhle nabyté slávy těžil ještě řadu let v televizi i filmu. Přišel třeba ležérně v širáku na besedu do vysokoškolského klubu 007, kde se velmi kasal a bral jsem ho jako ikonu. Nebo hrál v ne zcela podařeném Oplustilově filmu Velká sázka o malé pivo, což je parafráze na skutečný Jelínkův prodej Karlštejna. To dílko se bohužel táhne a nejhezčí je tu nakonec verze songu Škoda lásky „Pojď sem s tím sudem“. A Císler poněkud nadehrává, u Dietla ještě byl ukázněný.

Taky Odysea - o konstruktérech - je napsaná šikovně, ale pak Dietl poprvé zklamal. Roku 1981 se vysílal Okres na severu a k tomu není co dodat. I nejzatvrzelejší Dietlův fanda šel do kytek či aspoň zvracet. I když… Jaroslav Moučka v hlavní roli hraje onoho funkcionáře docela zajímavě: v posteli třeba čte večer Anarchistu Čtvrtka - od Chestertona - a sekretářku mu dělá Jana Paulová. Ani tenhle seriál jsem od té doby neviděl a nebylo mi ani ve své době jasné, o čem vlastně Pláteník rozhoduje. Byl to trapas a je to ubohost. Už Muž na radnici mi neseděl a tohle bylo umocnění téhož. Podbízení se Straně. Potřeboval to autor? Nevím! Peníze určitě. A psal rychle. Hodně stránek denně. Je to asi nejtotálnější Dietlův kompromis s režimem a nedávno jsem viděl jednu scénu, kde jde Pláteník neplánovaně do konzumu a kupuje salám a sejra v obrovských dávkách. Prostě „na to má“. A prodavačka? Řekne: „Aha! Vy jste kontrolor.“
Tolik z Dietlova tehdejšího humoru. Následně se už hodně obrátil ke kriminálním případům, což je osud mnoha autorů - po jisté době - a nekonečné téma. Věnoval se mu k stáru třeba i Václav Pavel Borovička, jinak spoluautor Chalupářů, aby vychrlil množství knih o prastarých krimi-causách… A Dietl? Díky němu vznikal Malý pitaval z velkého města, ale mě už to moc nezajímalo. Asi jsem jeho světu odrostl. A napsal i Doktora z vejminku (1983). Ve vší úctě k Martinu Růžkovi, který tam hraje právníka na vesnickém odpočinku, bych měl v té samé roli raději Mildu Kopeckého. Bohužel to nevyšlo.

Roku 1984 následovaly Rozpaky kuchaře Svatopluka s Josefem Dvořákem, což je zase úlitba kuchařům, a diváci měli rozsvěcováním vybírat varianty děje. A roku 1985 se prvně vysílala historická sága Synové a dcery Jakuba skláře.

Taky vzpomínáte na převlékače kabátů zosobněného tu panem Haničincem? Hotový pan Humbl. Ten seriál nelze ignorovat a je to poslední Dietlův pomník na cestě. V tom samém roce zemřel při tenisu.

Roku 1986 se objevil ještě seriál Velké sedlo o stavbě přehrady, ale málo se zdůrazňuje, že jde jen o jeho první část. Autor dílo už nedopsal a tím se zde škobrtá. Nedokončenost je zcela evidentní a očividná.

Už bych jen dodal, že vedle dalších seriálů (dva úplně první byly Rodina Bláhova a Tři chlapi v chalupě) dokázal Mistr produkovat taky filmy pro kina a hromady televizních legrácek. Napsal i Causu králík (1978) pro Miloše Kopeckého a on hraje právníka aspoň tady. Z roku 1981 je Dietlova komedie s Kopeckým Křtiny a viděl jsem ji teprve nedávno. Budoucí Dagmar Havlová tu podává zajímavý herecký výkon, ale i tady je patrné, že Dietl (1929-1985) potřeboval k rozběhu prostor. Ne jen film. Seriály! Byl český Dumas i král kompromisu. Dříč - a nechal za sebou legendu. Sice si zadal s režimem, ale jemu to odpouštím.

Křtiny (1981) - dobová upoutávka ÚPF
 

19.07.2025 - Ivo Fencl