Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Tajemství všech tajemství, ale s Foglarem
Úvodník: Česky zrovna (září 2025) vyšel nový román Dana Browna Tajemství všech tajemství a hle, pouze na pražské Staroměstské radnici, kde dočasně zřídili knihkupectví, se prodalo přes tisíc kusů a část příběhu se odehrává právě v Praze. Jistěže to je „bomba“, ale radnice už jednu silnější zažila. A stejně: TAJEMSTVÍM VŠECH TAJEMSTVÍ pro mě zůstává Foglar a jeho (vele)dílo.
Otázky prší dál v téhle oblasti a ptáme se, odkud mají ty knihy magii, proč tak uspěly a proč ne víc (jako Brown)… a jakou povahu mají ty osobnosti, které foglarovky štvou ještě víc než brownovky. A která žena či energie vlastně Foglara poháněla? Jeho matka zvaná jím Pumík? Anebo jen energie přírodní? A to celé, onu nefalšovanou a skutečnou „záhada záhad“, vyhraje v této kotlině ten, kdo - ve stylu Dana Browna - zpracuje osud Jaroslava Foglara a jeho díla.
Článek: Ano, ano, už byl nejméně jeden román o Foglarovi napsán a mj. se v něm spisovatel setká s „kolegou“ Ondřejem Sekorou, což je situace možná, i když neprokazatelná. Nechme však stranou onu knihu a sněme jen o „foglarovské brownovce“. Které by měla mít příměsi?
Podle mě i Zlatou uličku. Tu na Hradě, kde - prokazatelně - žila a pracovala kartářka a bylinkářka alias předloha staré Jeremiášky, co v komiksu míchá zlodějům lektvary v obyčejném - a nijak pozlaceném - činžáku. A ve tmě to dělá a měl by mít stejným románovým prostorem řádné místo k rozběhu i jiný buditel národa Karel Havlíček, anžto je autor slov „poroučejte si mně, vyhrožujte si mě, přece zrádcem nebudu,“ což Foglar parafrázoval, aby parafrázi dal ústům chlapce Tlouštíka, když doma klečí v koutě „na hrachu“ a trpitelsky říká:
„Mučte si mě - polívkou (atd.), přece budu tím nejšťastnějším chlapcem: vždyť jsem dnes viděl Rychlé šípy.“
Proč tak blázní? Foglar intuitivně chápal, že uspěje o to víc, oč budou Rychlé šípy věrohodnější, a tak o nich z jedné strany mlčel jako sám hrob (či jako dnes Dan Brown, který prý využil Golema) a mlčením dával prostor fantaziím veškerého čtenářstva, ale ze strany druhé naznačoval, že existují a mohou být najity. Ono hledání dokonce i sám bezostyšně líčí v komiksu o Šípech a různí chlapci čtvrti „Druhá strana“ pořádají zcela obdobné hony, jako se to dělalo ve Stínadlech, když se tam pohyboval vznešený Širokko. Hledají své ikony přímo v ulicích města, kde ještě nejezdilo tolik aut, ba hledají snad i na půdách. Ale Rychlé šípy vždy svým lovcům geniálně prchnou a lovci už zří leda prázdné nároží a nějakou tu botu odskakující v prostoru. A jsou nuceni konstatovat: „Tamhle vidím jen něčí perka.“
Když měl Foglar 2. února 1999 ve Strašnicích pohřeb, účastnilo se nejméně patnáct set lidí a několik televizí. Na vratech krematoria anebo hřbitova (už nevím) byly sepsány zásady pro získání tzv. Žlutého kvítku a kdosi mi zcela vážně v davu tvrdil, že zesnulý vynašel - vedle foglarovek - i pexeso. „Ježkovo voči!“ vykřikl bych skoro, ale pravdou je, že tak vykřikl někdo jiný a ten výkřik opravdu na pohřbu zazněl. Snad ho vydal sám komik Miloslav Šimek? Nelze to vyloučit. A Foglar, když ještě žil, pouze nerad vycházel ze svého světa, který sestával ze způsobu cítění deseti až patnáctiletých chlapců okolo roku 1925.
Nepožíval dokonce ani sprostá slova a legenda tvrdí, že klub Hochů od Bobří řeky měl zásadu neužívat dokonce ani slova „uhlazeně sprostá“, která Foglar - přece jenom - na repertoáru měl; když si potřeboval, což je přirozené, od plic ulevit.
Jsme-li u toho, připomenu, že to bylo právě 3. června 1934, kdy se v textu (kterémkoli) prvně vyskytla zmínka o tzv. Bobřících. Stalo se to právě v knize Hoši od Bobří řeky a ne ještě v prvním knižním vydání, ale když vycházela na pokračování. „Lovit Rychlé šípy je chyba, ale lovit Bobříky ne,“ naznačuje Foglar celým svým dílem a lov Bobříků (předlohou tu, mimochodem, nebyl bobr, předlohou byla ondatra) lze nahradit i zásadami Žlutého květu, už výše zmíněného, nebo tzv. Modrým životem, kdy si - každý den - vybarvíte modře asi tak deset okének, ačkoli žádný modrou krví disponující šlechtic nikdy nic podobného nedělal.
Ale měl! A Foglar si tudíž Modrý život vysnil a dejme tomu Rychlonožka jej aplikoval zdravě. Při šplhu po trámu náplavky, kdy se podobal píďalce jablečné. Kmen, anžto byl shnilý, se však zlomil a Rychlonožka (jehož pravé jméno také zůstává brownovskou záhadou) dole šplouchl do kterýchsi říčních vod. Ani není stoprocentně jasné, zda vltavských. A co řekl, když tam šplouch? „To je bašta.“
Proč? Ráno se opomněl omýt ledovou vodou, jak Modrý život káže, a teprve tohle se stalo náhražkou. Jak věřil. Ten den směl večer vybarvit veškerá okýnka a zrovna na tom nic tajemného není, ale záhada v tomhle světě Stínadel a „Druhé strany“ následuje záhadu a patří mezi ně i psí hřbitov. Je mezi činžáky a proti budování nezasáhly kupodivu žádné úřady. Ten hřbitov teprve Rychlé šípy objevily, a to včetně cedulek se jmény umučených psů. A je fatální otázkou do pranice, kterým skutečným psím hřbitůvkem se tu autor inspiroval.
Že by žádným? Osobně si myslím, že tím v Kunštátu. Nejezděte tam, zanikl už v padesátých letech.
Mučení psů ve sklepě je sice odpudivý horor, ale Foglar často nechává umírat i lidi. Zvlášť má překvapivě spadeno na svůj vlastní ideál. Na Mirka Dušína. A ne?
Kdo zná tzv. Stínadelskou trilogii, samozřejmě ví, že tam umřeli taky další kluci, a to opravdově, ale byl to Mirek, kdo smrt nejprve věrohodně SIMULOVAL, čímž kamarády ochránil před Vonty. Ale Foglarovi to nestačilo, i vysnil dokonale zrcadlového Dušínova dvojníka. Jak tvrdí, dvojník se čímsi přičiněním jmenoval taky Mirek, a to Mirek Daneš. A byl zlý. Ne totálně, ale patřil k Vontům, na jejich stranu, a vedl ve Stínadlech jednu frakci, která byla Rychlé šípy připravena zpráskat na hromadu. Nu, a poté, co vyjde najevo, že jsou Mirkové dva, umírá Dušín podruhé - a tentokrát to není hra. Už nesimuluje a naštěstí se ukáže, že je pouze omráčen. Ale třebaže jeden z Rychlých šípů (Jarka) nad jeho tělem smeká, Mirek se vzpamatuje a otřepe a zase jako rybička je. A opět veselo.
Navzdory smrti. A navzdory volbám ve Stínadlech – a slyšme, co onehdy velmi vesele zvolal Jindra Hojer: „Devět tisíc plantážníků, tohle zavání hřbitovem!“ A kluci… ostatně dobrodružství záměrně přivolávali, jak v jejich věku nemůže nebýt samozřejmostí. A zmíněný Jindra? Také říká: „Mám takový dojem, že na téhle výpravě něco zvláštního zažijeme.“
A Rychlonožka? „To Červenáček asi pětkrát za sebou upadne.“ A jsme u další záhady. Červenáčkova předloha ve skutečném životě oddílu nesla totiž přezdívku Černoch. Nu, a ještě jeden příklad letu k záhadám záhad… a opět mluví Jindra: „Jen dál, vpřed. Jiskří se led, tajemné volají dálky.“
A Rychlonožka: „K obědu budou dnes párky.“
Ale jindy bylo hůře a šlo vskutku o krk a jistý Tonda tehdy radil: „Pokusíme se dostat do jeskyně po ledě po prknech.“ A Rychlonožka? „Ale já bych se nerad octl na prkně.“
Je to divné, ale děti u Foglara hovoří často dost věrohodně, ale jindy… zvláštně brakově, což by se ještě tak sneslo v sešitcích s Cliftonem, Nickem Caerterem, detektivem Banksem nebo Tomem Sharkem. Ale v reálu? To tahá za uši. A kolohnát Dlouhé Bidlo (kupříkladu) praví: „Jako že mi říkají Dlouhé Bidlo, nepřestanu, dokud neztrestám Rychlé šípy a toho jedovatého dědka.“
A jindy ho slyšíme mluvit si pro sebe následovně: „Hoj! Hodina mé pomsty udeřila!“ A když je pronásledován dobrotivými hochy?
Tak to Červenáček křičí: „Stůj, příšero záhrobní, zakopni, švihni sebou, přeji si to.“ A Bidlo? Odpověděli byste jako on? „Živého mne nedostanete, bídníci.“
Kdyby aspoň zavolal „vy bídáci“, ale… Ale Maria Majerová přeložila za První republiky Hugovy Ubožáky s titulem Bídníci (a má to pět svazků), což se vžilo. A Foglar?
Nemá mrtvol v knihách zase tolik (kamenem do lebky je, pravda, zabit Robert Komour, kdosi uhřátý umře ve vodě a dva kluci se proboří pod led a sběratel známek Maxmilián Dráp zesne na půdě a je tam tak dlouho, až se stane kostrou) a ty mrtvé, když už se vyskytnou, nutno srovnávat… ani ne tak s reálným životem jako spíše se světem dobrodružných knih, které psali Karel May, Joseph Altsheler či Jack London. Tam jsou ztráty vyšší. Zde ne a Rychlé šípy samozřejmě nevraždily, ale pohledem snad ano a všimneme si jedné jejich nepřirozené zvláštnosti. Je jim, řekněme, čtrnáct a ne víc, ale cítí se vyvolení. A uzavírají se. Nikoho do klubu nepřijímají (výjimky potvrzují pravidlo a vždy kolabují) a svébytným pohledem na svět u nich prostupuje docela dost drsné dělení lidí na ty dobré a zlé.
„Kdo je s námi a ochoten s námi komunikovat, ba spolupracovat, je v pořádku už tím, že tak uznává naši vyvolenost.“ To - a nic menšího - Rychlé šípy naznačují a i vyhlašují.
Co dodat? Že záhad neubývá. A ne, neužil jsem vůbec žádnou umělou inteligenci, a přece poznám, že právě dva největší kamarádi klubu Červenáček a Rychlonožka spolu v komiksu, ouha, snad ani jednou nepromluví. Divné? Komunikují snad o to víc mimo partu?
A co se pak týká klubovního psa Bubliny, jinak všestranně dobrotivý Jarka Metelka se mu nikdy a vůbec nevěnuje. Proč? Je snad ještě vyvolenější mezi vyvolenými? Je to sám Foglar?
Ještě že aspoň vontské volby Rychlé šípy do jisté míry tolerují a Foglar volby také neignoroval a hákem věc bral leda Rychlonožka.
„Koho volíš: Losnu nebo Mažňáka?“
A Rychlonožka: „Ále… Třeba Bahňáka!“
A hned byli podezřelí a hned byli sledováni. Ne a ne, volby nelze ignorovat, a kdo snad podobně jednal, sám se stal tajemstvím všech tajemství.
Už dávnější volby Velkého Vonta: Volba Velkého Vonta - YouTube
Zdroj foto: megaknihy.cz (aktuální nabídka)
21.09.2025 - Ivo Fencl