Na šupinku zářící sáhl hoch i staříci. Nebyl to však dotyk pouhý, drželi se jí čas dlouhý. Jakmile se pustili, nesmírně se divili. Začali si vybavovat vše, co chtěla paměť schovat. „Děkujeme!" zvolal děd, „žes nám, kapře, dopřál hned vzácných šupin dotýkat se, jejich krásou pokochat se." Kapr chvíli naslouchal, a pak ploutví zašplouchal. Načež zmizel pod hladinou, za zábavou zase jinou. |
U rybníka palouček, z trávy hebké oblouček. Tři lavičky proti sobě, postaveny v dávné době. Na jedné z těch laviček usadil se dědeček. Babička též místo hledá, na lavičku druhou sedá. Na nejmenší z laviček sedl hbitě hošíček. Rukávy si vyhrnuje, potichu si pohvizduje. Skvěle je tu spolu všem k sobě cizím bytostem. Zpívají a povídají, vzájemně si naslouchají. |
