Debutovala už ve 13 letech, ale zlomem byl film Vlčí jáma (1957) a následně Vyšší princip (1960). Právě v něm jako studentka Jana Skalová předvedla svůj typický projev: tichý, ale nesmírně vnitřně intenzivní.
Byla tváří zásadních filmů 60. let, jako byl Schormův Návrat ztraceného syna nebo sci-fi Ikarie XB 1. Dokázala však s lehkostí přejít i k žánrovým snímkům, jako byl Zemanův Baron Prášil.
Diváci ji milují jako královnu Elišku v muzikálu Noc na Karlštejně, kde prokázala eleganci i vtip, nebo v komedii Hodíme se k sobě, miláčku?
Jana byla Formanova první manželka. Ačkoliv byla v té době již velkou hvězdou, v jeho filmech (včetně Lásek jedné plavovlásky) nehrála – Forman tehdy preferoval neherce, zatímco Jana už byla symbolem profesionálního filmového herectví.
Obdivuhodná byla její schopnost civilního projevu. V době, kdy se v divadlech i filmu ještě často přehrávalo, ona sázela na úspornost, pohled očí a autenticitu. Její osobní život, protkaný vztahy s osudovými muži (Forman, Brodský, Hanzlík), byl sice vděčným tématem bulváru, ale pro ni byl vždy sekundární k její profesní poctivosti.
Jana Brejchová jako jedna z mála českých hereček snesla srovnání se západními hvězdami jako Brigitte Bardot či Catherine Deneuve. Nebyla to však jen krása, co ji definovalo, ale především schopnost hrát očima a přenést na diváka hluboké emoce bez zbytečného patosu.
V závěru své kariéry se dokázala s neuvěřitelnou grácií přehrát do rolí matek a babiček, kde její charisma neztratilo nic na své intenzitě (např. ve filmu Kráska v nesnázích, za který získala Českého lva). Poslední roky života strávila v ústraní, mimo záře reflektorů, které ji provázely od dětství.
Zde je výběr některých filmových ocenění, které sbírala i na mezinárodním poli:
Stříbrná plachta (Locarno, 1960): Cena za nejlepší ženský herecký výkon ve filmu Vyšší princip. Toto ocenění ji definitivně etablovalo jako charakterní herečku světového formátu
Zlatý filmový zvitok (Berlinale, 1965): Cena za nejlepší ženský herecký výkon (v německém filmu Dům v Kaprové ulici)