Překvapila už samotná scéna, kdy střed jeviště protínal úzký půdorys vesnické chalupy, který jako stěna důmyslně rozděloval prostor na hlavní část, kde se odehrávalo to nejpodstatnější, a na zadní, potemnělejší část, herci využívánou pro dokreslování atmosféry.
Samotný příběh Jenůfy a jejích těžkých životních zkoušek, je spíše pokusem o realistické zobrazení venkovského života, v němž se odehrává smutný, ale nikoli výjimečný úděl dívky odkázané na výchovu bez rodičů. V pojetí mladých studentů se ale hra původně plná neštěstí zanáší prvky ponoukajícími k úsměvu. Nejprve nesmělému, později k otevřenému smíchu. Zpočátku jsem byl trochu zmaten, jestli se mám naladit na chmurnou náladu, nebo se začít smát bláznivému dovádění přiopilých kamarádů Števy. Později jsem pochopil, že se dívám trochu na černou komedii, což ale autorka určitě původně nezamýšlela. Uškodilo by to celkové působivosti příběhu nebýt citlivého přístupu režiséra, který zajistil, že scény bujarého veselí nepřekryjí truchlivou linii. Je znát, že i věkově starší postavy ztělesnili mladí herci. Chvíle závažných monologů odlehčovaly výjevy nevázané radosti, tance a zpěvu, jako když například Števo se svojí bandou šohajů vtrhne ve stavu značně omámeném, do jizby oslavit, že se vyhnul odvodu na vojnu.
Postavou, jenž v sobě soustředila veškerou tragiku hry, je bezesporu Kostelnička, ve výtečném podání Jany Kovalčíkové. V její tváři se zrcadlí smutek sám o sobě a proto role Kostelničky jako by čekala právě na tuto budoucí herečku. Ačkoli se všichni velmi snažili o co nejlepší podobu svých postav, výrazně mě upoutal Jan Maléř v roli Števa, nefalšovaného frajera moderního střihu, což potvrzoval vyčesaný hřebínek na hlavě.
Za vynikající a odvážně originální považuji rovněž výběr kostýmů. Kdo by čekal dívky navlečené v nudném selském oděvu, asi by se divil. Každá, kromě Kostelničky, se objevila ve vyzývavém modelu s kratičkými sukýnkami a punčochami různých barev. V poměru k 19.století tato lehká erotika překvapivě nijak nebila do očí a z těch důvodů nepůsobilo ani nevkusně, když nešťastná Jenůfa během všeobecného veselí tančila na stole, podobaje se vzdáleně tanečnici z úplně jiného prostředí.
Rád bych se ještě vrátil k významu zákulisní scény, ač trochu v přítmí stala se plnohodnotnou částí jeviště a posloužila k rozehrávání významových podtónů hry. Když na Jenůfu padl stín podezření z usmrcení vlastního dítěte, shromáždil se vzadu na židlích zády k publiku bezejmenný dav představující lidový soud. Výhružně mlčící, nekonající ve své zasuté poloze, ale nepřehlédnutelně namířený k nebohé Jenůfě osvětlené reflektory.
Mládí se ve svém stylu vyznačujícím se těžko zkrotitelným elánem i v případě inscenování vážného dramatu, zhostilo klasického díla a dodalo mu energický spád aniž by popřelo tragiku látky. Snad protože i diváci v sále zastupovali především mladší ročníky narození, odcházeli z divadla spokojeni.
Gabriela Preissová: Její Pastorkyňa (1890)
Divadlo Disk; 6.dubna 2005
Hráli: Kostelnička – Jana Kovalčíková
Jenůfa, Její pastorkyňa – Eva Leimbergerová
Števo – Jan Maléř
Laca – Václav Liška
Stařenka – Barbora Poláková
A další…
Režie: Lukáš Hlavica
Scéna: Lukáš Hlavica a Michal Syrový
Kostýmy: Jitka Kotíková
Hudba: Petr Koláček
Foto: VojtěchVlk