Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Zahrada rostoucích obrazů
Úvodník: Celá báseň od samotného názvu až po závěrečný verš byla vytvořena naprosto úkladně s cílem představit co nejobjemnější obraznost, útok na všechny smysly i na jazyk případného recitátora. Vlastně jsem ji konstruoval a slova jsem bral jako částečky, pohrával si s nimi, přehazoval je z místa na místo, ohýbal a také vyhazoval a zase měnil. Pracoval jsem asi tři dny od prvních nahodilých poznámek po konečný obnos 40 veršů. Pro takový téměř inženýrsko-poetický úkol nebylo vhodnějšího předobrazu než pomyslná zahrada. Zkrátka zahrada otevřená pro déšť myšlenek - a rozkveť ji, jak se ti zlíbí.
Článek: ZAHRADA ROSTOUCÍCH OBRAZŮ
Snad o ní vím jen já, že někde musí být
a že jsem její živý plot.
Leží mi naznak za očima,
kam dosáhne pouze myšlenka.
A proto musím slovy dolovat.
Abych vás pozval k nadechnutí -
z fantazie talíře si připravte,
ať duše může jíst.
Je zahraná jak do zelena tóny,
Vyvržená do úsvitu, polaskaná paprsky
si v klínu chrání přítmí,
rosou žíhaná a ohněm strojená.
V koncertu světlohry na stéblech smyčců
Šelestuje skladbu pro pět smyslů.
Při oslavném šumu
Stromy vyvěšují vlajky listů.
Která Havajanka schovala se v jejím houští?
Dej se za ní kořeněnou stopou smíchu.
Když se drala v úkryt, pověsila
do větvoví náušnice květů.
Cvrlikání světla proskakuje stínem,
vůně louhované vánkem chřípím chví,
kde kořen mízu tryská větvemi
a zpátky tíhnou plody.
Barvy drtí tvůj zrak do skvrn -
Šílí, víří, kypí, třpytí, jitří
představy na špičkách štětců,
obrazy se rojí houfem jako neštovice.
Slyšíš kolibříky, kteří unikají pohledům
a oblékají husí kůži,
Jako by ses chystal najít neviditelnou,
jež ulehla si do třepení vzduchu.
A teď leží naznak rozvrásněná do kalichů,
nahá v dešti myšlenek,
a otevřená vám, kdo otvíráte
oči za očima.
Moji zahradu – tu jinak nespatříte.
Já vím, že někde musí být,
že vyrostla z mé země
s touto básní.
30.07.2005 - Aleš Misař