Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Vodopád
Úvodník: Tuto báseň jsem záměrně psal tak, aby byla místy jazykolamem a co nejhůře se recitovala. Myslel jsem, že kolega, kterému jsem báseň k recitaci pro jeden kulturní pořad předal, mě za to utluče. Ale nakonec to vydýchal, i když jsem si všiml, jak potají zatínal zuby. Pro kritiky: závěrečný výkřik Ó vodo! není přislazená vzletnost přebraná ze Svatopluka Čecha, ale účelnou zvukomalbou, která byla ve scénickém provedení podkreslena burácivým sestupem klavíru do nejnižších oktáv.
Článek: Chtěl jsem nalézt symfonii gravitace
Kde svou strunu voda po útesu napíná
Až spatřím tepnu řeky srázem přeříznutou
T r y s k a t
Lapám po myšlenkách:
Voda valem dolů pádí
Dravá katedrála z lesklých skel se klene,
Vyvěšený krápník hladin práporá.
Do uší babylonská věž s mohutným se hlukem hroutí
A vzduch roztříštěný v křišťálky mi řeže v chřípí.
Bystřina, jež obstarává svěžest skal,
Má zpívající hřívu -
Při zavřených očích cosi mumlá,
bublá, cinkrlotá
mokrou drmolenku,
Burácí a ohromuje jako kdyby
Hannibal hnal stáda rozdupaných slonů na Řím
Oči znovu otevřu a patřím do zrcadla
Střepy kapek roztřepeného –
Jsem téměř oslepen,
jak slunce kreslí stříbru do šupinek zlatou srst
A níže
vidím barevný dým duhy
hřeben spektra češe pavučiny par
a pod ní proud si kasá rukáv pěn,
z té jejich našlehané něhy
znovu sesmeknu se pohledem,
Kde peřeje vřou v řevu vln
a třou se do ďábelské rozmanitosti.
Té mase syčící
Chci půjčit řečiště svých žil,
Jsem živlem sám.
Řekou je a do řeky se obrací
Tvůj pád, ó vodo
06.08.2005 - Aleš Misař