Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Z některých holek sex vyzařuje
Úvodník: Žena krásná, smyslná, vzrušující, éterická. Žena svůdná nymfa a sexuální symbol. A přeci skrývá ještě něco víc, hluboko v sobě, ve svých myšlenkách. Něco, co z ní vyzařuje a co lze těžko popsat. Něco, do čeho muži nevidí a co jim žena může a nemusí odhalit. Své touhy a představy. Co vlastně žena chce? Po čem touží? Odhalí toto tajemství někdo? Nebo již bylo odhaleno? Co se o něm píše v knihách? Co se vlastně ví o tajných dívčích snech, co se tuší za ženskou přitažlivostí?
Článek: Z některých holek sex vyzařuje, z jiných - někdy velice hezkých - téměř vysloveně ne. Aroma sexu je mocné afrodisiakum. Spíš než s krásou to souvisí s vůní, protože lidé jsou hmyzu a bezobratlým blíž, než si to jsou ve své aroganci ochotni připustit.
(Erica Jongová - román Obyčejné ženské blues)
A ty jsi najednou ve mně viděl jednoduchou holku, které vyhovuje veselý, nezávazný průběh života, to věčné „padání do lásky“, bez zmatků, bez trápení, která chce vždycky znova prožívat jen to první nádherné zalykání, strávit celý život v nastavovaných extatických okamžicích. (Iva Hercíková - povídka Uprostřed noci)
Jací lháři jsou básníci a všichni ostatní! Namlouvají ženě, že chce sentiment. Když ve skutečnosti to, po čem žena nejvíc touží, je tahle bodavá, stravující, trochu děsivá smyslnost. ... I k očištění a oživení ducha je zapotřebí čiré smyslnosti.(David Herbert Lawrence - román Milenec Lady Chatterleyové)
Já vím, proč to chci. Protože ve mně stále cosi doufá, že... že překonám ten pocit vnitřního rozechvění a pak se stane něco úžasného, srdce mi pukne blahem, obloha změní barvu. Křídla motýla vzlétnou výš, překonají hranici města a morálky, hranici odporu, zazáří na slunci a stále poletí, výš a výš, až se dotknou samotných hvězd.
(Renata &Sindelářová - román Hříšná touha - na fotografii)
Nic na té ženě nebylo zcela zřetelné, a to jí propůjčovalo jistý půvab. Tlumené osvětlení nedopustilo, aby člověk zažil zklamání v podobě ostrých obrysů. Tato žena, rozplývající se v šeru a unášená kolem nich vánkem hudby, byla v té chvíli okouzlující.
„Jak je člověk šťastný, když ho příliš netrápí asociace a má vnímavou a pružnou fantazii,“ řekl Kai. „Z takových okamžiků pak lze vytvořit něco téměř romantického. Oč líp jsme na tom my než ten muž, který s onou brokátovou bytostí tančí. Ten ví, zda má ráda předkrmy, jakému vínu dává přednost a o čem si nejraději povídá. Pro něj je to žena, dokonce snad milovaná žena, pro nás však...
(Erich Maria Remarque - román Stanice na obzoru) Je dávno prokázáno, že většina žen, které si chlapi vybírají, je jistým způsobem podobná jejich matkám. Což je pochopitelné - tvář, kterou od kolébky do dospělosti denně vidí, se v nich musí nějakým způsobem otisknout. A také je známo, že náš mozek je na tvář fixován. Bezděčně ji hledáme v masce aut, v kresbě kamene, v oblacích. Podoba, o níž mluvím, nemusí být vůbec na první pohled patrná. Podle psychologů stačí rozteč očí, sklon nosu, vzdálenost mezi ním a ústy... Ano, je pravdou, že ženy, které nás přitahují, jsou - byť neviditelně - našim matkám podobné. Podvědomí funguje za nás. (Marek Vašut - úryvek z rozhovoru)
21.07.2005 - Renata Šindelářová