Herectví jsem tehdy, hlavně v dětství samozřejmě, bral jako prosté povolání, kdy je člověk postaven před kameru v příslušném kostýmu a prostě „něco hraje.“ Mistři malíři, sochaři, stavitelé, to pro mě byli umělci, protože jejich díla bezprostředně útočila na mé smysly a zřetelně vypovídala o schopnostech svých autorů. Ale co po sobě zanechával herec? Zatímco sochař vládne dlátem, malíř štětci, herci chybí takové žezlo, kterým by kouzlil důkazy vysokého umění. Kde tedy leží zakleto umění v hereckém výkonu? Pro odpověď na tuto otázku jsem musel dozrát.
Od svých patnácti let jsem zajatcem poezie, jejíž cesty se často protínají s divadelním jevištěm a někdy jsou s ním bytostně spjaty. Přes tuto blízkost jsem se teprve nedávno začal více zajímat o divadlo a také o lidi, kteří tento svět posazený na vyvýšená prkna udržují v chodu a vdechují mu duši. Četl jsem si s oblibou o osudech předních českých herců a snažil se pochopit, co obnáší herecké řemeslo a jaké povahy si žádá. Stržen tímto zájmem o divadlo jsem se napsal i několik recenzí na představení vybraných pražských scén. To mě přivedlo k podstatné otázce, jak mohu kritizovat cosi, o čem nemám ani tušení? V mém arsenálu chyběla měřítka, povědomí o tom, kde rozpoznat silná místa nebo naopak slabiny v hereckém projevu. Nejúčinnějším krokem k uctění hereckého umění pro mě byla teprve osobní zkušenost. Ačkoli se svojí do sebe zabarikádovanou duší jsem výrazný neherec, nechal jsem se zlákat do komparsu v inscenaci Nezvalovy Manon Lescaut v městském divadle v Nymburce. I k pouhé účasti v „křoví“ nám přísná režisérka všem bez rozdílu naordinovala základní průpravu k vystupování na pódiu, jakousi abecedu herce. V těchto dnech jsme s drilem u konce a já se ze sebe vypravím jedinou větu: „Obdivuji dobré herce!“
Především jsem se zbavil soukromého mýtu, že herec pouze „hraje.“ Jaká dřina za tím ale stojí! To mi napověděl právě náš herecký kurs: Na začátku byste si jej spletli s diskotékou – rozcvička formou moderního tance je samozřejmostí a cílem je naučit se ovládat pohyby vlastního těla. To by nebylo nejhorší a občas mi to přišlo zábavné. Avšak mnohem těžším kalibrem pohybového cvičení (a strašákem mužské části hereckých adeptů) je vyjadřování duševních pocitů pohybem těla – ale nikoli tancem! Důraz se klade na všechna gesta, i na výraz tváře. Musíte hrát s plným nasazením, zatímco trenérka obchází pod pódiem a do každého zvlášť zapichuje přimhouřený pohled. Pokud se někdo málo snaží, přiletí k němu výtka s dobře míněnou, co je nutné vyspravit. Samozřejmě se věnujeme i kultivaci mluveného slova, zvláště recitace. Myslel jsem, že jako autor poezie se dokáži do přednesu básní dobře vložit. Herecké lekce ovšem odhalily, že můj hlas má v hrdle omezené manévrovací schopnosti a hodí se spíše k předříkávání referátů. Režisérka razí zásadu, že recitátor má báseň, kterou právě přednáší, zároveň hrát. Vtom se ukázalo, že recitace neznamená jen nahlas přečíst tok veršů, ale žádá si jistou duševní investici, kterou bohužel ne každý dovede posluchačům prodat. Nakonec dojde i na herecké etudy – mezi ně patří improvizace (nejzábavnější byly scénky s nejistým rozuzlením, ve kterých si desítka aktérů rozdělila povahové rysy, ale nevěděla, jakými cestami povede děj), prošli jsme si také ohněm pantomimy. Mimo jiné došlo například na boxerský zápas s režisérkou (předstíraný). Nebo jsem si chvílemi připadal jako na logopedii, když nám režisérka předříkávala složité slovní pomotaniny a my je museli zvládnout dokolečka bez zaškobrtnutí opakovat. Mezi další speciality patří nácvik vzorové chůze, takže se pro změnu tváříme jako škola pro budoucí modelky...a modely.
Sám dobře vím, že herecká dráha je pro mě uzavřena a vydávat se na ni vážně nebudu. Trénink byl pro mě duševní trýzní a po každém z nich jsem neměl daleko k depresi. Když jsem nastupoval před bedlivý sluch režisérky k recitaci, měl jsem chuť se dříve zastřelit, než začít mluvit. Jsem introvert a páčit ze sebe duši na jevišti a nabízet ji k posouzení druhým pro mě bylo velmi bolestivé. Avšak touto syrovou zkušeností jsem poznal, že herectví vyžaduje plné nasazení sebe sama a konečně jsem dokázal pochopit, že herectví je strhujícím druhem umění, které má své opravdové génie i kazisvěty. Herec se vystavuje se tělem i duší mnohačetnému zraku publika. Musí být jako měňavka a kdyby byl nahý, nesmí přijít o schopnost zahrát tělem jakoukoli náhlou změnu duševního stavu. K tomu nás připravovala naše paní režisérka. Výše vylíčený základní kurs herectví byl přese všechny nepříjemné stránky užitečnou zkušeností, která se neztratí. Myslím, že můžete mít vlohy i nemusíte, ale taková základní škola herectví vám samotným může ukázat, co ve vás je. Stejně jako bungee-jumping nebo sjíždění divoké řeky.