(Erica Jongová - román Obyčejné ženské blues)
Nikdo nepíše pouze o sobě. Nikdo z nás nežije natolik pozoruhodný život, aby pouhým jeho zapsáním vznikl pozoruhodný román. Otázka však nezní: „Psát či nepsat o sobě?“, nýbrž: „Jak vyprávět o sobě – a zůstat přitom zajímavý i pro ostatní?“
(Michal Viewegh - vystoupení na literární konferenci v Udine)
Graham Greene mě naučil, už když jsem ho poprvé četl na střední škole, že dokonale propracované postavy a dojemný příběh jsou povinným základem každého románu, který stojí za zapamatování; později mě také naučil opovrhovat literární kritikou – když jsem viděl, jak ho kritikové zničili, naučil jsem se je nenávidět.
(John Irving – autobiografický román Imaginární přítelkyně)
Pro toho, kdo píše scénáře a romány, jsou rodiče hlavní postavy vždycky problém. Ruší ho. Neví, co si s nimi počít. Proto bývají ve filmech a románech obvykle mrtví.Kolik „dobrých důvodů“ - politických, osobních, obchodních, ovlivněných sympatiemi nebo odporem, studem, touhou po slávě a ješitností, svobodou, strachem nebo pomstou - existuje, aby změnily děj, osoby a dialogy románu opírajícího se údajně o skutečná fakta? Jak dalece je pravdivá samotná pravda? Kolik pravd existuje? Jsme podvodníci! Podvodníci...
(Johannes Mario Simmel - román Sni svůj bláhový sen)
... a vezmu do ruky čistý bílý list a začnu na něj psát. Pero sklouzne po papíru a trochu to zaskřípe. Písmo leccos prozradí o mém duševním pohnutí. Slovo přibude za slovem, až vznikne věta a z ní pak celé poselství. Jeho smysl znám jen já a nikomu ho neprozradím. A přece! Papír je můj zpovědník, můj rádce a přítel. To jemu se svěřím se vším, co mě trápí, beze studu. To jemu mohu vypovědět všechny své úvahy. A pak ho schovám do šuplíčku ve stolku, ke všem ostatním papírům, dnům mého života. (Renata &Sindelářová – nová povídková kniha Rozcestí ve tmě)
Fotografie: archiv autora