Josef Janáček nás střízlivým, nezaujatým způsobem seznamuje s okolnostmi, které provázely bouřlivou vládu císaře a krále Rudolfa II., i s tím co jí předcházelo. Věnuje se rodinnému zázemí, které pod vlivem mocnějších španělských příbuzných dost zásadně formovalo osobnosti synů císaře Maxmiliána II. a stalo se určujícím poutem, které se později roztrhlo takovým způsobem, že dost neblaze určilo osudy našeho království.
Sám Rudolf II. je už v hodinách dějepisu zjednodušeně vykreslován jako bizarní postavička nevěnující se svým vladařským povinnostem, leč bloumající zšeřelým Hradem mezi egyptskou mumií, rohy jednorožce, nahlížejícího do dílen, kde se z různých substancí tvořily zlaté pruty, nadzvedávající poklice kotlů, v nichž probublával elixír mládí. Tuto fikci dokresluje populární film Císařův pekař. Císař se jeví jako sympatická, ale nesvéprávná osoba.
Autor se snaží tento zjednodušený pohled upravit a uvést na správnou míru. Představuje Rudolfa jako vzdělaného, původně přísně vychovaného v katolické víře a dostatečně připraveného k převzetí vlády.
Také ale jako mladíka, nemajícího vladařské předpoklady v krvi, mladíka možná trochu pohodlného, nedisciplinovaného, ale odhodlaného vládnout dobře, pokud možno bez kompromisů, k nimž byl nucen jeho otec. Neuvědomoval si, že udržení stability v rozhádané zemi je výhodnější než ostrý nekompromisní nátlak, vzbuzující zárodky nespokojenosti.
Realita jeho ideálům nastavila přísné zrcadlo, čeští stavové bojující i mezi sebou mu nástup na trůn vůbec neulehčili. Sice přivítali přesun dvora do Prahy, znamenající kulturní, společenský i ekonomický rozvoj, ale vůči osobě panovníka zůstali v chladném očekávání.
Kromě stavů musel být Rudolf ve střehu i proti zbývajícím členům své rodiny, kterým se nedostávalo náležitého uplatnění, a tak hledali i za cenu zrádného jednání, kde se dalo.
Do třetice Janáček Rudolfa II. líčí jako člověka duševně nemocného, což panovníka hlavně v druhé polovině života značně osobnostně vyčerpávalo a paralyzovalo - zároveň pozorovatelům přinášelo otázku, zda ještě může vládnout. Ve vleku tehdy neléčitelných nemocí, v období depresí nebyl vladař schopen vládnout, v mezidobí (intelekt zůstává nezměněn) se snažil plnit povinnosti, i když možná liknavě. Teprve na sklonku života si Rudolfa II. nemoc úplně podmanila a zbavila zdravého úsudku. Toho bezohledně využívalo jeho okolí k prosazení svých individuálních zájmů bez ohledu na zájmy monarchie. Lze skutečně říci, že císařova vláda byla zatlačena do pozadí půtkami, šarvátkami, zradou i podrazy jednotlivých osobností, které nastalé situace využily k řešení svých sobeckých požadavků. Do jaké míry za to odpovídá Rudolf jako člověk, jako císař? Odpověď na první otázku by mohla být velmi shovívavá. Ovšem na druhou jednoznačnější a přísnější. Odpovědnost panovníka je nezastupitelná. Otázka třetí se nabízí: Měl tento člověk určovat dějiny?
Jeho smůla byla, že seděl na trůně, ze kterého nechtěl, ale ani nemohl odstoupit, z pohledu habsbursko – katolického zájmu se tato možnost nejevila optimálně.
Mnohem průzračněji lze hodnotit Rudolfův podíl na velkolepém shromažďování artefaktů dob dávných i současných. Někdy se mylně považuje za úchylku vymykající se normálu. To je ale omyl, Rudolf část sbírky už zdědil pootci a i jeho šlechtičtí současníci se zabývali sbíráním předmětů, samozřejmě v přímé úměře se svými finančními možnostmi. Císař ze své pozice měl více možností i prostředků, proto shromáždil sbírku, o které se šířily velkolepé zvěsti. Bohužel ji málokdo za jeho života viděl a teprve později posloužila více než k poznání, k rozchvácení.
Přestože Rudolf miloval záhadné činnosti alchymistů a jiných „chemiků“, na Hradě jich pracovalo dost, tato oblast se v knize vůbec nenachází. Ani o činnosti pravých vědců se nedozvídáme. Domnívám se, že toto téma k Rudolfovi bytostně patří, je škoda, že není pomocí ověřených pramenů uvedeno na pravou míru.
Autorovi se povedlo na základě bohatých pramenů sestavit životopis přístupný i laické veřejnosti, aniž by mu ubral na odbornosti. Bez emocí, objektivně hodnotí Rudolfova rozhodnutí: jak kladná, tak méně prospěšná. Přispívá k poznání složité osobnosti ve složité době na pozadí náboženských i mocenských sporů. Velmi komplikovaná situace by zamotala hlavu i císaři parametrů Karla IV. Musel řešit problémy neblahého dědictví, které se nashromáždily minimálně od husitských dob, a předcházející panovníci je s větším či menším úspěchem pouze dusili a tlumili, ale zásadně se s nimi nevyrovnal nikdo. Nebylo to ani v silách Rudolfa. Stal se symbolem rozkvětu Prahy, ale i nechtěným strůjcem svého pádu. A s sebou vzal celou monarchii a otevřel cestu k stavovskému odboji.
Další přínos vidím v poselství dnešku. Kdybychom zaměnili jména a problémy, dali jim současná pojmenování, možná by nás až zamrazilo, jak strašně a osudově se historie opakuje. A my bychom měli umět řešit podobné problémy takovým způsobem, aby nás nepřivedly do zkázy.
Knihu vydalo nakladatelství PASEKA.
Zdroj fotografie: www.paseka.cz