Přimykám k srdci
plamínek svítání
Obloha nahlíží
do zrcadla rosy
Stydí se za svůj
neučesaný mrak
A pak mě spatří!
Upřímné slzy dojetí
nad titěrností člověka
Kuropěním smývá
usazeninu paměti
Jedním tahem vymaluje
ladný oblouček duhy
Jak jen je daleko... Tak daleko!
(Fotografie z archivu autora)