Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Za trochu lásky...



Úvodník: Za trochu lásky šel bych světa kraj... Kdo by neznal klasika české literatury a tolikrát slýchaný verš. Je uměním zaklít do několika obyčejných slov syrovou pravdu nebo spíš vystihnout tu pravdu několika obyčejnými slůvky?

Článek: A tak lidé od nepaměti bloudí světem a hledají. Lásku, pochopení, soucit, něhu. Anebo cokoli, co by za ni mohli považovat. Někdo ji najde a pak zase ztratí. Jiný marně pátrá celá léta, aby nakonec zjistil, že ji měl celou tu dobu na dosah a že zbytečně promarnil své mládí. Někdo ji skrývá ve svém srdci a další za ni mylně považuje nabobtnalou okázalost. Jsou lidé, kteří nikdy nepochopí, co to znamená milovat. A pak jiní, kteří by se zaprodali ďáblu, kdyby dostali, co chtějí. A nakonec existují tací, kteří milují, nezištně, beze slov, prostě a čistě. A třeba i tehdy, kdy sami nedostávají nic.

A co takhle: Za trochu lásky dal bych světa kraj... Často se stává, že kdo by si lásku mohl koupit, zpravidla ji nemá, zatímco kdo ji má, nepotřebuje nic jiného. Rovnováha života? Možná. Dá se říct, že spravedlivá. Láska se nedá kupovat. Ani za peníze, ani za sliby, už vůbec ne za citové vydírání. Láska prostě buď je, anebo není. Pokud ji máme, měli bychom dělat všechno pro to, aby nás neopustila. Aby zůstala taková jako na začátku, aby nezestárla. A pokud na lásku marně čekáme, můžeme se po ní poohlédnout. Jak už jsem napsala, je možné, že jen dřímá někde poblíž a čeká, až ji objevíme. Osamocená právě tak jako my. Toužící po dotecích a po tichém pochopení. Doufající, že už nebude sama.

Co je vlastně na lásce tak zvláštního? Jak definovat její hluboké kouzlo? To neopakovatelné, neuchopitelné cosi, co bychom rádi navždy skryli do trezorů svých pohledů i myšlenek? Do slov, která si vyměňujeme s rodiči, přáteli, manželi, milenci či dětmi? Něha, se kterou se usmíváme nad fotkami a z mysli přitom vypouštíme polozapomenuté vzpomínky? Nebo snad nekonečná touha po... čem vlastně?

Hledáme a tápeme životem, naříkáme nad jeho krutostí a neuvědomujeme si štědrost, s níž nás nechává žít. Snad bychom mohli citát Jaroslava Vrchlického trochu upravit. Myslím, že by se nezlobil. A možná by i pochopil. A tak tedy, važme si všeho, čeho se nám dostává. A za trochu krásy běžme světa kraj. A někde cestou ji třeba potkáme.

Tu záhadnou lásku.

Zdroj fotografie: www.stranypotapecske.cz/



20.09.2005 - Radka Zadinová