Ale co kdybychom se vrátili ke zdánlivě předem zodpovězené otázce: Čím svoje verše píšete? Je zcela na místě po tom pátrat, protože psací potřeby se stávají našimi výkonnými pracovníky, kteří dosud neviděná slova, poletující bloumavě hlavou pisatele, přivádějí v přijatelné podobě čtenáři na oči.
Už dávno uplynuly doby, kdy se básník v jakémkoli stupni tvůrčího vývoje musel spolehnout na poctivý husí brk, čistý papír a plný kalamář, nechtěl-li vykřičet svá umělecká dítka do větru. Víceúčelový zázrak jménem osobní počítač postihl i ony intimní stránky tvorby, na které stačila pravá (nebo levá, podle vrozených vloh) ruka a připravený papír. Veršotepec nového věku nyní plně využívá obě ruce, jimiž ozobává klávesnici a oči nesklání nezdravě těsně ke svým bleškám, ale upírá je do bledého monitoru. Omlouvám se těm, kdo uvízli na evolučním stadiu psacího stroje, protože tyto mechanické obludy jsou patrně aut! Železité datlování moderní doba poněkud utlumila a horlivý spisovatel u počítače vyluzuje diskrétnější zvuky. Ovšem i tento oťukávač počítače se může chlubit hláškami, jako že píše všemi deseti; zatímco kdyby starodávný pisálek například tvrdil, že píše deseti husími brky najednou, asi by se to považovalo za velkou přednost. Zkrátka počítač vede, už proto, že ne každý si libuje v krasopise, a klávesnice nám umožní sdělit své myšlenky světu čitelně a úhledně, doslova jako když tiskne. Náhle se snižuje význam těch písanek, ve nichž jsme se roztřesenou rukou snažili napodobit nesnesitelně dokonalé předlohy písmen. Nemluvím o tom, že počítač vám pomůže od hrozných škrtanců, označujících krásu každého rukopisu a dokazujících, jak jsme nad vznikajícím dílem dumali, uvažovali, měnili ho a v stálé nespokojenosti přidávali, ubírali, krátili, dokud se ona proškrtaná hrůza nemusela přepsat znovu a lépe. Na klávesnici se nenachází tlačítko „škrtej“, ale omyly prostě za pomocí vytíženého „delete“ vybílí, aniž byste si museli pořizovat v papírnictví leptací pastu proti chybám.
Nezatracujme ovšem staré, osvědčené metody našich babiček; bezesporu i dnes najdeme spousty autorů, kteří alespoň hrubé verze svých děl nechávají zazářit v ryzím rukopise autenticky tak, jak se rodily ze škrtanců, kaněk a hvězdiček, odkazujících mimo změť hlavního textu. Nakonec je stejně raději schovají do elektronické paměti. Jak by byl J. A. Komenský šťastnější, kdyby si mohl všechny spisy, co v polském Lešně podlehly požáru, uložit na disketu, kterou by jen zastrčil do náprsní kapsičky? A zdali by pan Shakespeare stihl objemnější dílo, kdyby se mu zjevil zázrak jménem počítač s textovým procesorem? Naučil by se všemi deseti a předpokládám samozřejmě, že by měl připojenu tiskárnu, protože by bylo velmi zmatečné nechat herce srocovat se na čtené zkoušce kolem monitoru. Vůbec - znát takovou vymoženost středověcí opisovači knih z moudrých temnot klášterů, ušetřili by si moře práce a Kosmas by si třeba troufl kroniku rozšířit o cestu do pravěku. Nechme ovšem planých dohadů, protože každá epocha ……
Zdroj fotografie: www.google.com