Už minuly doby, kdy mi v předvečer svatého Mikuláše naskakovala husí kůže, nikoli prosincovým mrazem, ale z předtuchy řehtajícího řetězu a úderů tupého konce obrovité Mikulášovy berle. V oknech visely podlouhlé předměty – punčochy a působily na nás jako Kainovo znamení. Hle! To není samou sebou, okny přeci chodí nanejvýš průvan a ten punčochy nevyužije. Nač to? Člověk nemusel mít oči ani uši, aby ho šestý smysl - jakási odrůda dětské fantazie - varoval, že v ulicích se něco děje. Jindy ospalé maloměsto držely na špičkách potulující se skupinky přestrojených postav, které šmejdily ode dveří k dveřím a každý si mohl domyslet, kdo je terčem této výroční misie.
Jako malý jsem patřil mezi vyhledávané terče. Ještě že strach byl pouze průvodním jevem a vlastně nadbytečnou přítěží, protože jako protijed na nájezd Mikuláše a jeho nohsledů se stačilo vyzbrojit dobrou pamětí a slušnou recitací. Obvykle tak hrozby ve znění, že „budeme vzati čertem do pytle“ zůstaly planým plácnutím do vody, protože i čert je nakonec jen člověk (v našem případě dobrotivá sousedská výpomoc). A kdo by se tahal s nákladem dětských hříšníků, když by na takové množství navíc stejně potřeboval pekelný valník místo ubohého plandavého pytle?
Básnička tedy řešila vše, ale míra napětí a trémy z toho, zda v pekelné zkoušce před maskovanou porotou uspěji, byla vrchovatá. Srdce bušilo a dech se úžil účinkem stejného kouzla, jaké provází příchod domnělého Ježíška ke stromečku. Pamatuji na jednu obzvláště žhavě očekávanou návštěvu Mikuláše, při které jsme s bratrem létali z pokoje do pokoje a pojímali jsme blížící se událost jako bytové manévry s účelem najít si před příchodem mikulášské výpravy co nejvýhodnější pozice. Tato dobrodružství s léty dávno ztratila lesk. Nyní po mě falangu strachu a bázně převzal o šestnáct let mladší bratr a já jsem pro změnu vklouzl do rudého ornátu s křížem na prsou a můj prostřední bratr v roli komplice se navlékl do chlupatiny rohatého šiřitele hrůz a napětí. A náhle jsme to my, kdo se tyčíme ve své okázalé hrůznosti před drobným človíčkem a soustředíme se na jeho recitační výkon, až je nám líto, že někoho musíme takhle mořit kvůli několika bonbonkům, fádním pomerančům a povinné směsce tuhých paliv za zlobení (čert – uhlí, Mikuláš – čert ví, proč dřevo?) Množství odměn ještě druhý den ráno rozšíří babiččina dárková punčocha roztažená tvárnou nádivkou fádních pomerančů, bonbonků a směsice tuhých paliv.
Ale kdybych se směl prozradit, utěšil bych ho: Bratříčku, užívej si svůj výsadní strach, my tě do pytle nevezmeme, neboj, tam už je naše dětství. A to vzal čert.
Zdroj obrázku: www.google.com