Ani nejhlubší leden, kdy pohled na oslepující samotu bílých plání a chůze po ledu trestá každou myšlenku na brzkou změnu k lepšímu, nenabízí tak široké pole možností pro deprese jako právě ono předjaří. O jakou roční dobu se však jedná, kdybych ji měl přesněji vyznačit? Básníci jí mají plná ústa, předjaří sem, předjaří tam, hlavně když máme jak pojmenovat ten lehoučký přechod, kdy jaro ještě úplně nevypuklo, ale přece už nelze necítit ty pozoruhodné změny v povětří. Nepodaří se nám však udeřit prozaicky hřebík na hlavičku a přijít s nějakým časovým vymezením? Vzácný milovník předjaří, Jaroslav Foglar, hlásil příchod svého favorita neobyčejně procítěnými exklamacemi o tom, že ve vzduchu to bylo, ve vzduchu to viselo! Avšak i on ve svém unešení pozapomněl určit bližší termíny. Pro spolehlivé určení se zřejmě musím řídit mírou mých stavů rozladěnosti, které jsem předjaří přičetl na vrub; podle toho jde o polovinu února až začátek března.
Nedivte se, každý máme to své, a pokud vám předjaří neposkytuje dostatečný podnět ke smutnění, pomohu vám třeba najít překvapivé, dosud skryté důvody. Především se jedná vskutku o prapodivnou dobu! Nedotaženou, polovičatou, rozbředlou. Tou pravou zimou, s jakou se k nám ještě donedávna obtěžoval blahé paměti poctivec leden, se už předjaří nepochlubí – místo toho hle! břečka v ulicích a ubohé zbytečky toho, co by někdy Josef Lada čistě vymaloval na pohlednici. Jako když nevěstě banda městských uličníků vytrvale šlape po závoji. Kdybychom tak aspoň mohli duši ukonejšit výhledem na dloužící se dny, ale chyba lávky! Dny se opravdu snaží natahovat po vytoužené metě, to jim nelze upřít, , avšak ještě se nemohu zbavit dojmu, jako by kvapně odbyly osvětlovací práce a příliš brzy se uklidily na odpočinek za obzor.
Z celého toho slunovratného juchání stále přetrvává rozpačitý dojem. Proč bychom se aspoň nemohli utěšovat očekáváním jara? Ale i zde narazíme, protože kalendář, přese všechny neuvěřitelné klimatické skopičiny, nelze oklamat a uprostřed února prostě z větviček kočičky nevyženete. Volat po jaru před jarem, to je jako vyvolávat předčasný porod a nepřeji vám pak podívání na takové nedochůdče!
Kéž by se aspoň oteplilo a zkřehlé prstíčky se chvilku zahřály! Ani v tomto případě nemůže předjaří sloužit k úplné spokojenosti. Dobrá, oteplí se, vymodlenou romantiku sněhu vystřídá sprostý déšť v únoru, zcela zbavený májového kouzla, který nyní přiloží vodu k dílu, tedy k oblevě a zvýšená hladina řek hravě smete idylu zvýšené úrovně teploměru. To raději ať zas pořádně sněží a mrzne, až nás to štípe do tváří, koneckonců to posílí zdraví! Předjaří nemůže přinést víc než upachtěný výstup rtuti kousek nad nulu, což znamená jen jiný druh zimy. Jedná se o zimu lezavou, při níž se o člověka pokouší pocit, že právě její slizkou stopou se nejraději brodí chřipky a angíny, jak to v mysli navozuje pozorování obrazů z venku - okapům tečou nudle, domy kýchají, břicha aut a busů se třísní gejzíry bláta.
Když se všechno za pošmourného předjarního dne slije v jeden šedivý, vodou ucouraný výjev, ocitáte se na dosah solidní depresi a celkové sklíčenosti ducha. Aby člověk nějak doklopýtal do rozjásané náruče jara, neznamená pro něj nejtěžší překážku tuhá zima; nikoli, hlavně musí zdárně propašovat svou zmáčenou duši předjařím!
Slovo „jaro“ si do názvu taková epocha koneckonců ani nezaslouží, spíše bych mluvil o „pozdní trapné zimě“. Omlouvám se všem, které jsem navedl k depresi, snad se jim revanšuji malou radou jak překlenout předjarní schvácenost – vzpomeňte si na nějaký moudrý citát, jenž stojí nadčasově rozkročen nade všechny nálady světa, třeba Shelleyho: „Jestliže zima přichází, může být jaro daleko?“ a pro náš případ jej drobně poopravte: „Jestliže předjaří přichází…“
Zdroj fotografie: archiv nerawebu: Adam Misař