Bohužel s odstupem doby, kdy svědků skutečných hrůz žije jen hrstka, zůstávají zástupné dokumenty, mezi nimi i knihy, fotografie, filmové záběry. I tato jednoznačná informace u někoho vyvolá muka pochybností. Jedním takovým amatérským falzifikátorem dějin je David Irving, jehož v Rakousku v těchto dnech odsoudili za popírání holocaustu. Dle něj neexistovalo nacisty organizované masové vyvražďování a neexistovaly ani miliony obětí holocaustu. Existovaly pouze „ojedinělé oběti a zločiny“, většina vězňů koncentračních táborů prý zemřela přirozenou smrtí nebo na nakažlivé nemoci.
Adolf Hitler vychází z Irvingova líčení jako úctyhodný státník, který se vždy staral o Židy a jejich blaho. A přitom byl dlouhou dobu považován za brilantního vypravěče a badatele se schopností orientace v pramenech. Jeho knihy se staly bestselery. Zabýval se v nich složitými historickými fakty v kontroverzním světle. Že se v nich dostával do rozporu se zákonem kvůli popírání holocaustu, dlouho unikalo.
Právě fenoménem popírání se zabývá americká historička Deborah Lipstadtová, jež do širšího povědomí vešla v roce 2000 právě vítězným soudním sporem proti výše jmenovanému a dosáhla, že ho soud označil za rasistu a antisemitu.
V nově vydané knize Popírání holocaustu sleduje autorka dějiny popírání v různých médiích i veřejném životě a zajímá ji, jak prokazatelná událost, tj. vyvraždění 6 milionů Židů v plynových komorách, se může prezentovat tímto způsobem a dokonce se stávat „historickou pravdou“, jíž další věří. Motivy k takovému jednání jsou různé, ať se už jedná o rehabilitaci nacismu, prostou blbost snoubící se s neznalostí, snahu zbavit Německo odpovědnosti za vše, čím světu přispělo rozpoutáním 2. světové války, hlubokou nenávist k Židům, tedy obětem. Odpůrci prohlašují, že plynové komory neměly odpovídající kapacitu a technické vybavení, tudíž nemohly sloužit k zabíjení lidí, naopak se v nich ničil hmyz, jímž byli Židé zamořeni. Že deník A. Frankové je vykonstruovaný podvrh napsaný po válce. Znevažují počet obětí, pochybují o vhodnosti cyklonu – B k usmrcování lidí a překrucují i další pravdy, jež korunují prohlášením, že Hitler a jeho blízcí o ničem nevěděli a vše tedy bylo soukromou záležitostí jednotlivců.
Pokud takové názory šíří extremisté, nebezpečí je paradoxně menší, než když pomatené pochyby pomocí slušného verbálního podání pronikají průběžně na veřejnost třeba tím, že se zpochybňuje hodnověrnost obětí. S náznaky popírání holocaustu se tak můžeme setkat i u politiků (Le Pen), režisérů (C. de Autant-Lara), novinářů, obhájců a tím se dostává mezi běžné obyvatelstvo, jež má tendence věřit a ztotožňovat se s autoritami. Průzkumy veřejného mínění pak docházejí k závěrům, že více jak deset procent obyvatelstva se domnívá, že k holokaustu nedošlo.
Lipstadtová tvrdí, že popírači holocaustu pohrdají pravdivou a rozumnou diskusí, a proto s nimi debatovat odmítá. Nechce posílit a legitimovat jejich názory tím, že jim umožní stát se rovnocennou stranou sporu. Dostupnost pravdivých informací a diskuse o problému se však vyplatí.
V současné době, právě v souvislosti s odsouzením popírače Irvinga, se kniha řadí mezi velmi důležité. Sílící neonacismus se snaží stírat rozdíly mezi viníky a oběťmi. Takovéto výplody jsou nebezpečné, zejména pokud mají své posluchače a následovníky. O holocaustu je třeba hovořit neustále, paměť nenechat zeslábnout. Zároveň publikace pomůže veřejnosti otevřít hodně přivřené oči před novými vlnami rasismu, antisemitismu a xenofobie, jež zaplavují Evropu i celý svět. Přivřenýma očima to tehdy také začalo....
Deborah E. Lipstadtová: Popírání holocaustu vydalo nakladatelství PASEKA v roce 2006
Zdroj fotografie: www.paseka.cz