Bohužel ona proklamovaná úspěšnost se vždy stáčí pouze do oblasti práce, a tak ženu, jež si vybrala jinou cestu, tj. mateřství, či duševní pohodu, na úkor manažerského postu, vnímá společnost kritickým okem. V obecném měřítku je tato žena v podstatě „chudinka“.
Naše prababičky
Kdybychom vyslovili před našimi prababičkami něco o kariéře, zaťukaly by si na čelo, protože sebe vnímaly především v přirozené roli matky a manželky. A pak se vplížilo do životů českých žen právo na práci. Proto v padesátých letech něžné pohlaví řídilo traktory a snilo o fárání do dolů. Mělo se vyrovnat mužům. Přineslo to ale stinnou stránku, kdy děti vyrůstaly v jeslích od kojeneckého věku. Což bylo v důsledku velmi nešťastné. Jelikož se mužům v podstatě odebralo výhradní právo živitele rodiny, a ženy, kromě péče o rodinu, musely přibrat i povinnost zaměstnání, staly se štvanci.
Návod na onemocnění
Mediální masáž nás chce motivovat k tomu, abychom to my ženy někam dotáhly, předkládá nám tisíce příběhů tzv. úspěšných žen, které zvládají úplně všechno a s úsměvem. Taková Karla Stephens, pětatřicetiletá ex manažerka slavné mobilní společnosti Oskar – dnes Vodafone, se v rozhovoru pro Lidové noviny přiznala mimo jiné, že vedle vytvoření dobré značky operátora, vdavek a syna, rovněž prodělala ve svém mladém věku i mozkovou mrtvici! Přehnaná honba za skvělými pracovními výsledky tedy někdy způsobí i značné zdravotní potíže. Dlouhodobý stres přináší syndrom vyhoření, ale také se může projevit chronickou únavu, či chronickým únavovým syndromem. Všechny tyto komplikace vás vyřadí ze života klidně i na několik let. Bohužel organismus nefunguje jako stroj, a potřebuje odpočinek. Na to se ovšem zapomíná. Připočteme-li k povinnosti zaměstnání i děti, riziko zdravotního kolapsu se o to více zvyšuje.
V Čechách se kariéra dělat nedá
Samotná otázka kariéry ženy v naší zemi je velmi problematická. Souhlasím s výrokem Libora Peška, světoznámého dirigenta, že lidé si často prací nahrazují nějaké osobní, tedy i partnerské, nedostatečnosti. Na druhou stranu některé ženy touží najít ve své profesi určité uspokojení. Bohužel ale naráží téměř při každém pohovoru na předsudky. Otázky typu – kdy plánujete svatbu, mateřskou, či kdo vám bude hlídat děti, pokud onemocní, zná řada uchazeček. Například jedna moje kamarádka nedávno zažila mírný šok, když jí do telefonu nejmenovaná státní instituce informovala, že pokud nemá zcela štíhlou postavu, ať se u nich o zaměstnání dále neuchází. Samozřejmě ne všechny firmy k ženám přistupují diskriminačně. Nicméně podle osobních zkušeností velkého množství mnou oslovených žen těch slušných existuje minimálně. Jakoby si zaměstnavatelé vzali tento špatný přístup za platnou normu.
Navíc když se přesto podaří ženě nastoupit na zajímavou pracovní pozici, často ji sráží neadekvátní finanční ohodnocení, kdy pracuje od rána do večera, a na výplatní pásce se jí objeví polovina toho, co by na jejím místě dostal muž.
Ostatně podle tři roky starého výzkumu CVVM o postavení mužů a žen na trhu práce více než čtvrtina populace považuje ženy na trhu práce za jednoznačně znevýhodněné, kdy uvedla zejména - ženy s dětmi v předškolním věku, ženy staršího věku, ženy po mateřské dovolené a ženy samoživitelky.
Za výmluvné memento považuji příspěvek z jisté diskuse na IDNESU:
Jsem ženská středoškolačka a beru 32 OOO (Kristína)
Taky dělám pro zahraniční firmu. Nastupovala jsem jako sekretářka do zahraniční firmy před dvěma roky za dvanáct tisíc hrubého. Teď dělám asi třetinu toho co na začátku a beru trojnásobek. Mé označení je PR expert. Účastním se výstav, prezentací… A ten trik - spím se šéfem. Nerozbíjím mu rodinu, nedělám problémy, a jsem mu kdykoliv po vůli….
Pro ilustraci to stačí, další vyjádření oné dámy se už paktuje spíše z výraziva luxusnější prostitutky. Mohu jen prozradit, že údajně sex se šéfem provozuje zhruba třikrát týdně. O inteligenci dotyčné si lze myslet cokoliv, každopádně mohu potvrdit, že takto situaci svého uplatnění řeší poměrně hodně žen.
Druhá stránka věci
Pochopitelně každý člověk zůstává originálem, z těch důvodů ambice některé ženy nutí uplatňovat se hlavně prostřednictvím své profese. Potom by ale do jejich povahové výbavy měl pravděpodobně náležet silný žaludek a velká přizpůsobivost na úkor charakteru. Vypůjčím si příklad jisté své bývalé kolegyně, která v touze po závratné kariéře v 21 letech podepsala spolupráci s Stb a dnes ve svých téměř čtyřiceti letech žije sama, protože její falešnou a ctižádostivou náturu málokdo snese.
Něco dokázat tedy neznamená vysedět si jen ředitelské křeslo, ale rovněž to může znamenat třeba vybudování kvalitního rodinného zázemí.
Právo na práci
Právo na práci, resp. v současnosti spíše dobré pracovní uplatnění, proto považuji i s odstupem desítek let za velmi tristní záležitost. Když není společnost vyspělá natolik, aby dokázala ženy nediskriminovat při výběrových řízeních a zároveň je přiměřeně ohodnotit, zní to jako prázdná fráze, která ale dokáže napáchat mnoho škod. Věřím tomu, že leckterá mladá dívka pak může trpět pocitem méněcennosti při četbě článků na téma o důležitosti vývoje kariérního postupu, ačkoliv ona sama chce mít prostor pro své koníčky a partnera. Je proto divná, nebo horší? Na to už si odpovězte sami…
Zdroj obrázku: convision.com