Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - S trhavinou rýmů zacházejte opatrně!
Úvodník: Literární teoretik by měl jasno – rým plní v básnickém textu estetickou funkci. A přisadil by spoustu dalších formulací. "Tomu je hej!" říkám se zdravou závistí – on sedí jako divák na zápase a zatímco si lámeme v srdnatých soubojích myšlenky o hlavy, on z výšin své kritické tribuny hází odbornými termíny a brzy o tomto zápolení vydá dlouhou stať. A hlavu si bude lámat nanejvýš nad tím, jak autorem pracně sesmolený rým co nejexaktněji charakterizovat a definovat. Ovšem skutečně živoucí břímě – totiž přímá konfrontace s rýmem v kreativní aréně - latentně spočívá v potu autora.
Článek: Ten se vlastně stává dohazovačem slov, která zatím poletují nezadaná lexikálním vesmírem. Úkolem tohoto tvůrčího člověka je vhodné výrazy vypátrat a spárovat, ne proto, aby spolu mohly „chodit“, ale aby libozvučely a mohly tak hrdě vstoupit do svazku rýmovního. Zdánlivě záslužná činnost – ovšem slovo za to, že jste mu našli partnera, nejspíš nepoděkuje, odměnu si poskytuje sám autor, třeba když si říká: "To se mi to povedlo po půlhodině přemýšlení přifařit vás k sobě, vy nezmaři!!"
„Rým připínáš jak sličné ženě / šperk safírový…“ básnil klasik Jaroslav Vrchlický v jednom ze sonetů a hned se zcela nepřekvapivě v dalších verších pustil do rýmování. Nevím, co jste cítili vy, když jste okusovali konec tužky i s prsty, trápíce se nad vlastním rýmem, na každý pád bych často raději zůstal u toho prvního významu, abych jen připnul ženě (sličné) safírový šperk, a už se nemusel potit nad vyumělkovanou přízdobou poetických výhonků. Ovšem ve skutečnosti se při své manuální zručnosti obávám, že dřív než bych rozluštil záhadu hlavolamu safírové sponky, zacvakl bych netrpělivé ženě do ouška nějakou rozjihlou rýmovánku.
My, kdo jsme procházeli prenatálním stádiem básníků jako růžovým sadem na dvoustraně intimního deníčku, známe samozřejmě rýmy, které už musí být ze svého soužití otrávené: „nebe-tebe; lásky-vlásky; hlas-čas“ pro nás představovaly roky prověřenou jistotu. Růžky vystrkující básník je sázel na papír s nadhledem protřelého barda a sebeúkojným pocitem, že píše poezii. Nejedná se o nic zvláštního, zač by se měl člověk klekat na struhadlo. Ano - lze si bez obtíží představit světa znalého kritika, jak nad pěvcem znepokojeně vraští čelo a mezi svištěním tužky se uchechtává nad tou mladickou nerozvážností, jenže jaká pomoc! Snad každý si projde obdobím, kdy mu báseň bez rýmů připadá jako obratlovec bez páteře, a proto mermomocí rýmuje, až někdy přerýmuje. Potom jaké štěstí, že se jeho dílko nedostane nějakým omylem pod zvětšovací skla zamračených kritiků! Dotyčný by se mohl dočkat nepěkných odpovědí, o které ani nestál, protože verši chtěl oslovit objekt svého srdce a ne maskovaného člena básnické poroty. Takový znalec by pak snaživému nešťastníku mohl doporučit, aby své artistické pokusy prováděl mimo minová pole rýmů, tedy na bezpečnějším poli volného verše, kde napáchá méně škod.
To pak pro nadšence upadlého v deziluzi vyznívá jako varování před rýmem vůbec. Nyní možná zklamu čtenáře, když souhlasně přikývnu. Rým totiž neplatí za takového prosťáčka, jak se zdánlivě tváří v dětských odrhovačkách neméně odrhaných slabikářů! Naopak – rým v sobě hustí třaskavinu, výbušnou sílu, které buď utáhnete opratě a ona dobře poslouží vašemu dílu, anebo ji rozdivočíte a potom nejspíš potopí celou báseň se vším upřímným, co jste do ní vložili. Druhé potopení ochotně provede přidělený kritik. Čím zběhlejší a sám sebou jistější básník, tím opatrněji musí s rýmováním zacházet. Myslím, že teprve v sonetu nebo rondó projde jeho síla a tvůrčí kondice ohnivou zkouškou pravdy. Proto obdivuji autory všech epoch, kteří jako jazykoví krotitelé v pestrém cirku poezie dokázali rýmům přikázat, aby své tlamy neobrátili proti nim a předvedli publiku vyladěnou melodii řeči „básním-zkusila s ním; vyruší mne-všimne; halaparten-zmar ten“ apod. Snad ti všichni obratní žongléři slov donutili povstat k potlesku i své věrné teoretiky.
Ale rozhodně nemám v úmyslu učinit z rýmu novodobé strašidlo začínajících krotitelů slov. Pouze naznačuji, že s rýmy se chodí do tuhého boje a pouze s nezbytnou dávkou zkušenosti je můžete přesvědčit, aby se přidaly na vaši stranu v dobývání vavřínů. Nezapomeňme však na možnost couvnout před bojem prostřednictvím požehnaného úniku do krajin volného verše. Myslím si, že pokud v sobě odhalíte dostatečně silný stupeň deviace, abyste se poezii vážně věnovali i do budoucna, dříve či později překonáte svůj předsudečný vzdor vůči volnému verši a přijmete jeho existenci de facto i de iure jako užitečnou. Takže: Rozepneme křídla volně do všech stran a pak na tebe, rýme, z nebe jazyk vyplazíme! Vrchlického sličná žena to bez safírového šperku chvíli přežije!
Zdroj foto: www.google.com
25.03.2006 - Aleš Misař