Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Výprasky mého dětství
Úvodník: Jak dlouho jsem už nedostal výprask? Zkouším se zamyslet a zjišťuji, že tato doba se rovná vzdálenosti, jakou ode mě stačilo uběhnout dětství. Můžete samozřejmě dostat výprask na mnoho způsobů, aniž byste si o něj říkali. A vůbec nemusí přijít od rodičů – postačí si zajít například do slávistického kotle v nalíčení sparťanskými barvami. Ovšem klasický výprask jako spravedlivou výplatu uštědřenou z pozice rodičovské autority za lotrovinu už se mi asi „nepoštěstí“ vytrpět.
Článek: Kdepak masochista! Pouze jsem se nechal unést vzpomínkami. Pro mě a pro mého o dva roky mladšího bratra znamenalo slovo „výprask“ první ponětí o trestu za porušení jakéhosi řádu. Strach z něho bičoval v nezralých myslích otázky po morálním zákonu včetně předpokladů pro účinnou sebekritiku. Symbol výprasku představovala obyčejná kuchyňská vařečka – její hrůzný tvar visel jako Damoklův meč nad každým riskantním pokusem o taškařici, jaká se jen může zrodit v nepoučených dětských hlavinkách. Máti si uvědomovala sílu tohoto trestajícího předmětu a neopomněla její význam ještě umělecky přizdobit – na náležitě dlouhý nástroj (zákon páky třeba udržovat na mysli) s pádnou rukojetí namalovala obličej – z jedné strany se tak vařečka neobyčejně přívětivě usmívala, z druhé ukazovala hrozivou tvář! A my jsme s bratrem doufali, že vždy uvidíme tu světlejší podstatu schizofrenické vařečky. Mnohokrát se však toto doufání ukázalo nepatřičně bláhovým a běsnění zlé tváře po zadní části těla mohlo začít.
Nejslavnější výprask? Vzpomínám si na něj dobře, i když slavnějším lze spíše nazvat sled událostí, jež k němu vedly a jež by se daly zasadit do průměrné situační komedie: Tenkrát jako čtyřletý postrach domu a rozený antikutil, kdoví proč máchaje ručičkama, přihopkal jsem nebezpečně blízko broušené míse. Ručičkama jsem přitom mávat nepřestal. Nejprve dostal úder obstarožní magnetofon, ten sletěl přímo na pamětnickou televizi, ta se zhroutila, zatímco obstarožní magnetofon nadále pokračoval v letu, až přistál na broušené míse původně umístěné vedle pamětnického televizoru. Na svou dobu houževnatá elektronika odolala náporu nešiky, ale bohužel se rozbilo to nejdražší – zrovna broušená mísa. Tato destrukce patří k nejzajímavějším psím kusům mého dětství. Tenkrát uhrazení škody ze strany pojišťovny nestačilo dostatečně poučit nezralou dušičku o hodnotě peněz a výchovná pojistka pomocí vařečky se mé zadnici nevyhnula.
A ještě léta potom jsem směl častokrát okusit, že vařečka není určena pouze k plotně, a poznal jsem také platnost některých fyzikálních zákonů na vlastní kůži. Docházelo i k obměnám trýznících pomůcek. Ze zkušenosti jsem pak mohl povědět, že nejvýchovněji působila plácačka na mouchy. Protože jsem se i přes nespornou vyhublost a vzdušnou lehkost nemohl za mouchu považovat, dopadaly rány úzkou rukojetí nástroje. Úžasně nápravný moment pro hříšníka!
Tak jsem se přihlížeje k míře vlastních provinění doslova protloukl dětstvím až za takový věkový práh, kdy rodičům přišlo nedůstojné přivádět mě k vědomí o morálnímu zákonu prostřednictvím fyzikálních zákonů. I podle toho jsem mohl poznat, že se přibližuji k tomu pomezí, kterému se říká dospělost. Konec výchovných záhlavců a rejdivých tanců vařeček... Ano, kromě rudých šlinců na těle mělo vyskákat na duši i základní svědomí a cit pro rozeznání dobrého a špatného. Svědomí také od jistých dob převzalo roli soudce i poskytovatele trestu. A co do mě rodiče vložili, to tam zůstává, více se vtlouci nedá. Věřím ale, že žádná rána nepadla vedle!
24.06.2006 - Aleš Misař