Moje babička bydlí v blízkosti vlakového nádraží, proto dávám přednost tomuto druhu dopravy, ostatně autobusové spojení sem lze považovat ze poměrně nedostatečné. Léta tedy vystupuji na jednom nádraží z prakticky stejné lokálky. Hned před nádražní budovou cestujícího omamuje opojná vůně čerstvě zpracovávaného dřeva, kdy v areálu pily stojící hned naproti kolejím, vždy ležely vzorně poskládané fošny a mezi nimi probíhal čilý rej dělnictva. To místo bylo živé lidmi i dřevem. Když jsem ale 30. června 2006 shlédla prázdný dvůr místo obvyklého ruchu, oprýskané zdi s podivně mrtvolnou prázdností, sevřelo se mi srdce. Babička mi poté vysvětlila, že už na pile nikdy nespatřím jediného upoceného člověka v montérkách a z vlaku už neucítím onu pro mě příjemnou vůni, neboť areál zakoupila společnost Lidl a přebuduje jej na supermarket. Tak už i tady – napadlo mě - zhruba sto šedesát kilometrů od Prahy na místě, kde se navzdory všemu opožďuje čas, bude Lidl a senioři budou moci kupovat levné, ale podle testů na IDNES mnohdy ne příliš kvalitní potraviny.
Další překvapení mě však čekalo před babiččiným domem. Louka přiléhající k domu, která odjakživa sloužila coby improvizované hřiště s malým pískovištěm, obsahovala tři nové objekty – dětské prolézačky a především se kolem ní vinul nízký plůtek, jenž nechala zhotovit radnice ze svého rozpočtu podle nařízení EU. Za loukou hned u silnice roste pět bříz a za nimi přes silnici pořád ještě skomírá pradávná chalupa. Na její obyvatele si dobře vzpomínám, neboť celé mé dětství nás z louky, především té části od pískoviště k okraji silnice, neustále vyháněli, a přitom argumentovali nezpochybnitelným vlastnictvím tohoto kousíčku půdy. Kdo se hrdinně objevil téměř až u bříz, dostal od často hlídkujícího starce vynadáno. Ono území pro nás skrývalo tajemství s příchutí lehkého dobrodružství, vždyť každý z nás toužil po tom, aby jeho noha okusila měkkost zakázaného zeleného porostu.
Občas ti dva z chalupy vzali kosu a svou louku posekali. Pozorovali jsme je s nábožnou úctou a báli se příblížit. Stařec nám totiž samozřejmě spílal, ať se tam nemotáme a zůstaneme na pískovišti. Dnes s odstupem doby mi připadá, že ten pár působil dojmem jako by se vždy objevil z předminulého století. Po jejich smrti se ale mnohé změnilo. Děti najednou mohly běhat úplně všude, nicméně tím se veškerá poetika vytratila.
V současnosti louka funguje pro děti jako velké ohrazené hřiště, kam nesmějí pouze pejsci, a hlavně již plně vyhovuje evropským normám.
Avšak moje louka z nejrannějších vzpomínek se řídila jinými zákony. Platila v ní úcta k přírodě, zemi a majetku.
Zdroj obrázku: mackins.co.uk