Znal jsem ho nějakých šestnáct let – tehdy, jako prvňáček všemu na světě se smějící, kamarádil jsem s jeho vnukem. Byl to můj první velký kamarád a když se tak ohlížím zpátky historií mých přátelství, uvědomuji si, že také nejlepší. Téměř vždy, když jsem na kamaráda zvonil, byl to jeho dědeček, kdo vyhlédl z čelního okna skrčeného pod zalomenou stříškou domku a já vždycky jen doufal, že mi oznámí dobrou zprávu, že „Radeček“ (dnes ale Radek!) je doma. Pamatuji se dobře, s jakým napětím jsem sledoval záclonku v tom okně, zda sebou aspoň trochu cukne, aby mi dům dal najevo, že ho oživuje aspoň jedna duše. Také si dost dobře pamatuji toho pána, od kterého jsem se pravidelně dozvídal, zda se Radečka dočkám, či budu muset se sklopenou hlavou odtáhnout; připadal mi velmi vážný, nedokázal jsem si představit, že by se někdy mohl usmát. Když na mě seshora promluvil, vždy svou odpověď pronášel tak monotónním a pečlivě odměřeným hlasem, jako by jím zahajoval zasedání nějaké zasloužilé rady. Už tehdy byla jeho hlava pokryta šedinami a když se k té šedi a ke kamenné tváři s ochablým usmívacím svalem přičetly přísné brýle, slil se celý obrázek starého pána do mých představ jako „inženýr.“ Po dvou letech se školní cesty mé a Radečkovy rozešly a já nejlepšího kamaráda přestal vídat. Každý jsme doputovali do jiného působiště, zachytil nás jiný okruh spolužáků, nové vazby, nová přátelství a to naše, kdysi zdánlivě nerozdvojné, jak se jen z pohledu dvou šťastných sedmiletých kluků může zdát, nakonec úplně ochablo. A ačkoli od sebe stále bydlíme přibližně na vzdálenost dvou bloků a dvou zatáček, viděli jsme se od odloučení za celých šestnáct let jen jedenkrát. S jeho dědečkem „inženýrem“ jsem se ale ještě měl potkat a nejednou.
S oblibou se hlásím na brigádu na nymburskou poštu jako doručovatel a stalo se, že do mého okrsku spadá i domek, kam jsem kdysi tak dychtivě přicházel. Nevím přesně, kde je konec Radkovi – odstěhoval se prý velmi daleko za studiemi na lesnickou školu. Ovšem jeho dědečka jsem měl tu čest vidět a dokonce ho mile překvapit důchodem, který dorazil o den dříve. Stalo se to právě dnes. Tak jako dříve jsem zazvonil, ale už jsem nehledal nejlepšího kamaráda, nýbrž jsem doufal, že zastihnu starého pána, abych mohl odlehčit své brašně nebezpečně ztluštěné svazkem bankovek. Dočkal jsem se; vrátka se otevřela takřka před mým nosem a objevil se přede mnou onen muž a v tu chvíli, když jsem jej přelétl očima, dopadlo na mě tvrdě kladivo nelehké představy o pojmu času. Co na něm spáchal ten neúplatný patron za šestnáct let! Brýle, které dříve alespoň kryly příznaky stáří ve tváři, protentokrát odložil a já si mohl prohlédnout jeho obličej i navzdory pokročilému věku sladce narůžovělý; ale přesto - tato lícní broskev svou hladkostí pouze lhala vnitřní sesychání a latentní hostinu hniloby. Černé oči rozprostraněné na těchto lících připomínaly zhořklá jádra vyhlížející zprostředka nezvratné záhuby. Když jsem se do těch dvou bezmocných svědků celé kalvárie zahleděl, vše na mě dopadlo a moc času mě v jeden silný okamžik uhranula. Pojal jsem cosi jako lítost k tomu muži. On tomu nemohl zabránit! K čemu mu byl onen tvrdošíjně nepohnutý výraz oproštěný mimiky? I toho mi přišlo moc líto… Tvář netvář, brva nebrva, loupeživý tikot hodin ho beztak zevnitř vybíral a on… Musí stárnout, musí! A stále stárne a všechny cesty vrásek, kamkoli se stáčí, vedou k jedinému cíli. On to musel vědět! Drží ho pod krkem a zesiluje tlak a už ho doslova rdousí. Už nyní muž vlastně umírá a může zkoušet cokoli, křičet, láteřit, podávat stížnosti na cvakot nástěnných hodin a neutuchající lepru kalendářů a vždy se to ozve jako křik červa slyšitelný ke všemu jen na vzduchu… hrůzo časovosti! Tehdy před šestnácti lety, když rozvláčně vykukoval z okna, viděl jsem z něho pouze důstojnou hlavu posypanou šedivým chmýřím a nezabýval jsem se tím, co nyní tak usilovně pitvám, ale dnes, předávaje muži důchod, měl jsem příležitost vidět i jeho nohy – směšné kmínky, jejichž pohublost odhalovala vetché zakřivení do „o“, lýtka s naměstnanými šlahouny křečových žil, hrbolaté pně zdrancované pilným dílem času. A jeho dech! Když se ke mně musel sklonit, aby podepsal důchodovou kartu, velmi zřetelně ke mně dolehlo sípání – takto ho roubík stáří škrtí a jak utahuje stisk, muž sesychá, scvrkává se do sebe, aby se zanedlouho – a pravděpodobně už tomu tak je – stal krajně na sebe soustředěným balíčkem nešvarů, bolístek, vřídků a neduhů, z nichž jednoho dne se jeden může provalit osudovou smrtící vlnou. A co zmůže, probůh, co? Ať si serve zbývající vlasy z kořínků i s kůží, ať si duhovky z očí vypláče hnědými slzami, nevymaní se ze smyčky neúprosného času, už visí, už je vlastně dávno oběšencem bez možnosti odvolání. Doopravdy - je mi ho líto, i jeho neustále klidného výrazu, jímž se protlouká životem – snažím se za něho myslet; co po něm zůstane, co ho ještě překryje kromě mramorové pokrývky? Přeci po sobě zanechal potomky, není-li pravda? Když už nic jiného, ponesou skrze své děti dědův výkřik dále i poté, kdy už tráva nahradí vlas na jeho lebce. Alespoň štafeta výkřiku, jež odvážně startuje po prvním nádechu při narození, alespoň to!
Potřebuji se utěšit - my všichni už totiž visíme a dusíme se; mé ročníky to ještě necítí, snad proto, že se smyčka ještě tak naléhavě nezařezává do našich hrdel a nenutí nás sípat. Dali jsme času jméno, abychom mohli usvědčit pachatele té zjevné práce, která sice není trestným činem, ale podepisuje se do nás rozhodnými škrty per a nejcitelněji tíná právě do živého. Víme o něm, protože jej dovedeme zobrazit, a to velmi přesvědčivě: My sami jsme čas, neboť si ho myslíme. On je pestrým kolem na hřídeli trvání a my nejsme nic než pouhé pneumatiky, po kterých sjíždí. On nás opotřebovává a podle potřeby vyměňuje staré duše za nové. A tak díky nám rozhrnuje dále tento povoz prostor před sebou a jede, přejíždí a válcuje a zanechává zkamenělé brázdy a nehodlá nebrzdit, dokud jsme na palubě. A my se v něm ještě masově utvrzujeme, portrétujeme ho, stavíme si ho na oči, vysazujeme ho na trůny polic, krbových říms,výmluvných vitrín a hřebů ve zdi. Už jsme po staletí zvyklí naslouchat spolehlivému tikotu jeho motorů. A my mu věříme, že je měřitelný, protože věříme číslům. A proto je jeho královský hermelín kolem dokola vytkán ciframi! Ale právě díky této mánii vyznavačů tikající modly houfy, miliony, myriády podobných dědečků dožívají soustředěni do schránky svých bolavých těl, zatímco ze všech koutů předpokojů jejich věčných pokojů se na ně vrhají trpělivý cvrkot vteřin jako předvoj červů! Jakou útěchu hledat v takové pokojové pasti upomínající neustále na plynutí? Věřím, že se alespoň snaží léčit uklidňujícím roztokem duše, kterou jim čas na oplátku zryl a zvalchoval až do vyrovnané moudrosti. Po dnešním velmi vážném zamyšlení chci věřit, dědečku mého někdejšího nejlepšího kamaráda, že jste od času odměněn dostatkem této vyrovnávací hladiny. To by měl být Váš nejplatnější důchod!
Zdroj fotografie: fotoblog.finwe.info