Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Můj dezorientační běh
Úvodník: Následující příhoda se udála před pěti lety. Vyrazili jsme se tehdy na počátku léta rekreovat do našich oblíbených míst v důvěrné blízkosti Rumcajsovy metropole Jičína. Přejícná shoda náhod způsobila, že se právě v době našeho pobytu v kempu Lužany konal „Běh lužanskými hvozdy.“ Moje máti, aktivní sportovkyně a prvohybatelka většiny rodinných podniků, mě tentokrát přemluvila k účasti…
Článek: Sama běžela příkladem, avšak její trasa na osm set metrů byla maličkostí proti tomu, co pořadatelé políčili na moji kategorii. Když jsem se zajímal o to, jaká vzdálenost je nám (dorostencům a seniorům dohromady!) vyměřena, zatrnulo mi: Pět kilometrů. Říkal jsem si ale, proč ne? O tělocviku jsem běhával tři kilometry ve slušných časech a nějaké ty dva kilometry navrch to snese… Vlastní optimismus mě předbíhal do cíle, dosud neoslabený trochu mi uniknuvší skutečností, že trasa závodu postrádá jednoduchost škvárového oválu, ale naopak vine se roztodivně hustým lesem, tu vesnicí a tu mezi poli a jinde zase na mezích, případně hruškovým sadem. Zkrátka běh řízený fábory! Vzpomínka na bojové hry a tábory. Na takovou záludnost nebyl můj orientační smysl připraven.
Co mi byl platný dobrý start, když jsem nepřiměřeně brzy v prvním klesání záhadným způsobem zaměnil odbočky. Chvíli jsem sledoval bílé trikoty seniorů, či spíše jejich záda. Bolavá bránice mi je totiž zabránila stíhat a tak mi v houštích zmizely i tyto poslední světlušky. Jeden dědeček se ještě po mně v obavách ohlédl, jestli mu nešlapu na paty, ale nestihl jsem ho ujistit, že zbytečně. Propadl jsem se do hlubokého lesa a do beznaděje. Zkoušel jsem parafrázovat heslo na „tonoucí se fáborků chytá“, ovšem již delší dobu jsem se chytal značení pro jinou kategorii. Několikanásobná snaha svůj bědný kurs poopravit vedla jen k dalšímu zmatení trasy. Také díky tomu jsem zblízka důkladně poznal vesnici Lužany, když jsem ji zběsile přeběhl tam a zpátky a nakonec se rozhodl pro špatnou výpadovku. Měřiči na kontrolním úseku u potoka se velmi podivovali, proč jsem je míjel dvakrát. Ve vesnici jsem se ptal na cestu dvou zkušených domorodců, ale ti zase neznali plán závodu a posílali mě na opačné strany. Vrátil jsem se tedy ke svému bloudění lesem a ač vzteklý a znavený neúspěchem, tvrdošíjně jsem si předsevzal, že do cíle dorazím, či spíše, že ho najdu. Znovu jsem vyběhl do vrchu a ocitl se na mezi. Ptal jsem se nějakých turistů, kde je cíl, ale překvapivě nevěděli ani o závodě a když jsem je přesvědčoval slovy: „Však já doběhnu“, cítil jsem v zádech povzbuzující úsměšky. A ještě jsem si se zájmem jsem prohlédl další kategorii, která mezitím stačila vystartovat po nás, zatímco mí soupeři se už půl hodiny osvěžovali za cílovou páskou, kam jsem také směřoval. Fáborky na mě i dále vyplazovaly škodolibé jazýčky a nenáviděl jsem je a už jsem na ně vůbec nedbal. Stačilo vědět, že cíl se nachází přibližně v místě startu a mně nakonec bylo jedno, jestli tam doputuji předepsanou trasou. Amplion ve startovním zázemí už vyvolával mé jméno a všichni se po mně znepokojeně ptali. Otec netrpělivě postával u cílového prostoru s kamerou.
Všechny přihlížející jsem zaskočil svým finišem ze stráně. V posledním klesání jsem se znovu rozběhl, abych budil dojem usilovného běhu. Výsledek snahy: Hodinu po startu naší kategorie dorazil jsem do cíle z boku! Mohl jsem pozorovat poděšené tváře pořadatelů a pobavený výraz diváků, když mi hostesky soustrastně podávaly mokrý hadr z kyblíku. „To je snad poprvé v historii závodu. Ještě nikdy se nám nestalo, aby tu někdo zabloudil!“ vykládala mi jedna paní. Na zbytek dne jsem se po zásluze stal hromosvodem jiskřivých vtipů a zapřísáhl jsem se neopakovat tento dezorientační běh a na další závod zvolit jedině škvárový okruh. Tam se člověk cíli nevyhne, a nesejde ani z cesty ani z víry.
Kromě zajímavé historky o objevování cíle v lužanských hvozdech mi zbyl ještě jeden objev. Jde o speciální obměnu slavného hesla útěchy určenou pro orientační běh: „Není důležité vyhrát, ale neztratit se!“
Zdroj obrázku: google.com, www.akw.org
30.07.2006 - Aleš Misař