Koukal jsem z věže, stál jsem na louce, díval se přes zábradlí a ukládal všechno do hlavy. Přišel jsem domů a hrál si s představou, jaké novum budu opečovávat. Co domýšlet a kde ještě pátrat. A pak mě trklo, že stejně už všechno bylo a proč savět kůlnu, když vedle stojí věžák.
Otevřel jsem zásuvky a v mém skoro nepřehledném depu žití jsem sáhl po svém dávném výkřiku.
Narodil jsem se v Plzni, v Plzni žiji a tak zde ani nechci psát o šifrách jihhočeských rybníků. Ale o šifře, která vypovídá snad něco o mé kotlině a o mě v ní.
Napsal jsem kdysi:
Uprostřed dlaně
na soutoku řek
zrníčko písku
možná zem
i když jen kolibří
tady jsem
Otočte pravici dlaní vzhůru, ať v tom nejedu sám. Máme čtyři prstíky.
Řeky Radbuzu, Mži, Úhlavu a Úslavu. Dlaň je přece má kotlina a palec silná Berounka, která po soutoku těch čtyř jediná ji opouští. Když hodíte do dlaně zrníčko písku, nemá to chybu. To bude každý jeden, který ideu přijme. A že to neumím namalovat? Ať. Ale, je to tam. Co? Ta šifra mého hnízda. "Na soutoku řek", přece.
Soutěžní příspěvek č. 1 do soutěže Šifra krajiny. (klikni)
Poznámka redakce: do obsahu soutěžních příspěvků redakce nijak nezasahuje.