Snad… Výsledky srovnávající hodnocení soužití romské a neromské populace v čase ukázaly téměř stejné skóre jako v roce 1999 (23 % respondentů tehdy považovalo soužití za dobré). Roky 2001 a 2003, kdy byl výzkum také prováděn, však přinesly výsledky nižší. Větší váhu tak všem těmto údajům dodá až další šetření.
To a všechny předchozí výzkumy mohou být ovlivněny mnoha rozličnými faktory – jedním z nejdůležitějších je podle mého názoru ten, zda se romská problematika aktuálně nachází v popředí zájmu a mluví se o ní v médiích. Možná i díky tomu dosáhli svého úspěchu v soutěži Česko hledá superstar Vlasta Horváth či Martina Balogová. Anebo začínáme mít k této menšině opravdu blíž?
Romská kultura se od té naší velmi odlišuje. Mimo typickou živočišnost Romů se vyznačuje silnou inklinací k příbuzenským vztahům (i v rámci několika rodových větví a generací), orientací na přítomnost, Romové se automaticky o vše dělí s ostatními členy rodiny (každý nový finanční obnos je tedy ihned rozebrán) a o své nemocné a umírající příbuzné se starají doma. Jen ve výjimečných případech se stane, že staří Romové skončí v ústavech sociální péče. Vyloučení z rodiny patřilo v minulosti k nejtěžším trestům. Děti jsou od útlého věku vedeny k samostatnosti a musí v domácnosti pomáhat, ale zároveň jsou pro Romy velmi důležité.
Asi každý demokraticky smýšlející občan by řekl, že na rozvoj své kultury v rámci té většinové má každá menšinová společnost plné právo. Z dávné historie i ze žhavé současnosti však víme, že soužití mnoha odlišných kultur vyvolává někdy velmi ostré konflikty. A pokud uděláme srovnání v tomto globálnějším měřítku, zjistíme vlastně, že „naše problémy“ s Romy ještě stále nejsou tak vyhrocené. Někdy se vynoří, ale pak zase zaplují zpět. Symbolickým obrazem toho může být postavení zdi v Matiční ulici v říjnu roku 1999 a její následné zboření koncem listopadu téhož roku. Opravdovým problémem však bude to, jestli se objem a intenzita různých střetů v budoucnu začnou zvyšovat.
V jednom časopise jsem si kdysi přečetla článek s názvem Ambiciozní Rom. Bylo zde uvedeno několik vlastností, které by měl takový Rom mít, aby se prosadil ve vlnách okolního rozbouřeného a dravého světa. Mezi ty nejzásadnější asi patřilo to, že by měl mít pro danou profesi, kterou se chce živit, ještě více předpokladů než jeho bílý kolega. Měl by být houževnatější a vytrvalejší. Takoví tedy zřejmě byli naši populární romští zpravodajové a umělci.. Novinářka Jarmila Balážová se v článku pozastavovala nad tím, zda jako Romka nebyla někdy naopak zvýhodněna. Pro mediální sféru jistě člověk odlišné pleti atraktivní být může, ale jinak se domnívám, že se tzv. pozitivní diskriminace, která je typická zejména pro americké černochy, u našich Romů ještě zdaleka obávat nemusíme.
Napadá mě ale ještě jedna věc. Co si lze pod slovy „ambiciozní Rom“ přesně představit? Splňují tuto kategorii pouze Romové, kteří se dokázali prosadit v okolním tvrdém světě a dnes užívají některé z lukrativnějších pozic? Jistěže ano. Patří jim nepochybně dík za to, že svou menšinu vzorně reprezentují na veřejnosti a ta k ní pak má pozitivnější vztah. Zároveň však tento kladný vztah může být způsoben i zintenzivněn tím, že se tito „ambiciozní Romové“ přizpůsobili a zcela zapadli do norem života většiny.
Pak se ale na celou věc můžeme zkusit podívat i z jiného úhlu. „Ambiciozním Romem“ může být i ten člověk, který chce žít podle norem své kultury a vytrvale zachovávat její tradici a svébytnost. Čím větší má ambice, tím urputněji svou kulturu hájí a snaží se o její zachování.. Možná by stálo za pokus se Romů samotných jednou na to, co si pod slovem ambice představují, zeptat.
Na závěr si dovolím do rozdmýchaného ohně přihodit ne vyschlé polínko, ale trochu vlhkého písku ve formě příkladu ze svého života..
Mám babičku, která bydlí v jihočeském městě Písek na sídlišti, které Romové obývají nejméně z jedné čtvrtiny. Babička je velmi milá, přátelská a mírumilovná osoba. To ovšem do té doby, než přijde řeč na osoby tmavší pleti. Při slovu Rom se babičce téměř postaví vlasy, v očích jí zajiskří a v tu ránu začne dávat najevo své rozhořčení nad tím, co zase kde Cikáni provedli. Vlastu Horvátha má však ráda – je to tedy někdo jiný než Rom?
Babička skutečně není zlá, ale ve svém věku již zřejmě postoj k některým problémům nezmění.. Změní ho tedy mladší díky tomu, co jim o romské kultuře prozradí jejich škola či rodina?
Nevím, co po této nelítostné konfrontaci napsat na závěr. Chtěla bych snad jen popřát trochu víc tolerance, a to oběma stranám. Tomu, kdo by se o dějinách i o kultuře Romů, chtěl dozvědět víc, doporučím obrátit se na slovenské sdružení In minorita, která se zaměřuje především na zviditelnění zapomenutého romského holokaustu. Právě o něm jsme se mohli mnoho dozvědět i na výstavě Romský holocaust – genocida Romů, Sintů a rasismus v dnešní Evropě, která již proběhla ve Štrasburku, v pražském Veletržním paláci a nyní pokračuje v brněnském sídle Kanceláře veřejného ochránce práv.