Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Ta
Úvodník: Skladatel, klavírista, dirigent, kapelník… a kdo ví kolik rolí bychom mu mohli přiřknout. Většina z nás ho ale v podvědomí drží jako dvorního autora hudby pro Osvobozené divadlo. Jeho melodie spojené s texty dvojice Voskovec a Werich jsou dodnes vděčně omílané na plesech, bálech a vůbec na večírcích a veselých sešlostech všeho druhu, táborové ohně a rodinné pitky z toho nevyjímaje. I ten záludný Bugatti step zdolávají adepti klavírního umění o zlom prst stále dokola. O kom je tedy řeč? 25. 9. 2006 by svých sto let oslavil Jaroslav Ježek. Sluší se připomenout i zde tuto ojedinělou osobnost, která se výraznou linkou zapsala do partitur moderní české hudby.
Článek: Vyrůstal ve skromné domácnosti dámského krejčího a už odmalička se zaobíral vším, co jen trochu břinkalo nebo umělo vyluzovat zvuk. Po zdravotní stránce neprožíval sice právě šťastné dětství, ale ani četná zdravotní omezení roztroušená po jeho smyslech - poškozený zrak a silná nedoslýchavost – mu nezabránily vyšvihnout se mezi českou (v jeho případě i evropskou) klavíristickou špičku. Naopak – přes tyto překážky snad jeho talent vytryskl ještě dravěji. Umění hry na klavír zprvu pilně rozvíjel přímo ve slepeckém ústavu na Hradčanech, v roce 1924 zahájil na pražské konzervatoři studia skladby u K. B. Jiráka, rok nato se zapsal i na oddělení klavírní u Albína &Símy. Skladbu absolvoval o tři roky později Koncertem pro klavír a orchestr, kde poprvé slil v jednom díle symfonii s džezovými motivy. Poté se ještě zdokonaloval na tzv. mistrovské škole, kde mezi jeho učitele patřili Albín &Síma, Alois Hába či Josef Suk. Studium klavírní hry ukončil Fantazií pro klavír v roce 1930, tedy v době, kdy už dva roky pilně skládal pro Osvobozené divadlo. Skládat počal někdy kolem roku 1926, kdy se pustil do zhudebnění několika textů básnického kamaráda Vítězslava Nezvala z jeho sbírky Pantomima, ale na širší veřejnosti jej proslavila až hvězdná éra spolupráce s Voskovcem a Werichem, po které se vinul výhonek Ježkovy tvorby populární. V Osvobozeném divadle si Ježek doslova zřídil hitovou líheň písní, které se budou novým a novým generacím loudit do sluchu i na jazyk. &Sťastné a plodné období bylo přetrženo neúprosným politickým vývojem v roce 1939, kdy ještě včas trojice umělců uprchla za oceán do exilu. Osud hudebního genia se za mořem uzavírá poněkud nedůstojně. Ježek si nikdy na nové prostředí přese všechnu pozornou péči svých krajanů nezvykl. Jeho někdejší vitalita jako by se vpíjela do písku cizí země, vlna životních sil skladatele pomíjí a převaluje se do rezignace. Snaží se sice pracovat – vede Československý pěvecký sbor Zpěvokol a ještě komponuje poslední Sonátu pro klavír. Ale ačkoli tímto posledním dílem vyhrává mezinárodní soutěž na jednom festivalu, není Sonáta přese všechny přísliby provedena. Znamená to poslední trpké zklamání a utvrzení pocitu rezignace. Snad ho brzká smrt chtěla ušetřit dalších útrap z odloučení od rodné země – na Nový rok 1942 Jaroslav Ježek umírá na selhání ledvin v nemocnici v New Yorku. Pohřební průvod ulicemi Manhattanu se stal ukázkou jedné z nejvelkolepějších poct, jaké se kdy českému krajanovi na americké půdě dostalo.
Oč kratší život mu byl osudem vyměřen, tím hustěji svůj čas dokázal zasytit svou tvorbou. Přece jen poněkud v zákrytu za zpěvavou popularitou písní z Osvobozeného zůstává zasuta druhá, neméně významná větev komponistovy tvorby – ta vážnější. Ovšem záměrně mírněji říkám vážnější, neboť ve dvacátých letech už od druhého břehu Atlantiku jako svěží bríza vane džez a skladatelé na starém kontinentě to musí brát na vědomí; Evropa se začíná chvět v rytmu moderny. Ježek na tyto podněty pohotově zareagoval a předsevzal si jimi osvěžit i českou komorní a symfonickou produkci. Již u vstupních přehrávek na konzervatoř nemálo udivil komisi výběrem novátorsky orientovaných děl Ravela a Hindemitha. Jeho přijetí poté předznamenalo skutečnou přívalovou vlnu moderny, jež zaplavila prostory obstarožního ústavu. Ježek ji horlivě a s chutí rozviřoval, o přestávkách z klavíru vytahoval nejposlednější taneční rytmy, tím sice některé profesory rozhořčil až k nelibosti, avšak naštěstí se dostal pod ochranu těch chápavějších. Jak píše jeho spolužák a celoživotní přítel Václav Holzknecht: „Byl (Ježek) uznáván na celé škole jako určitý fenomén, od něhož se čeká něco mimořádného. Cítil se v konzervatoři na Slovanech šťasten. Sbližoval se snadno se spolužáky, byl zvídavý, rád se bavil a smál, měl pořád o něco zájem.“ K dalšímu postupu na otevřeném poli avantgardy Ježka nasměroval roční pobyt v Paříži (1927-1928), odkud vzešel kupříkladu jeho písňový cyklus na laškovné verše básníka P. A. Birota Kalendář. Nechal se také uhranout Georgem Gershwinem a jeho Rapsodií v modrém, obdivoval chrapláky bluesových černošek a žádný z těchto vlivů neváhal prosít svými deseti prsty na česká pódia. A tak publikum ohromuje na tehdejší poměry hudebním ekrazitem. Nezdráhá se do absolventské kompozice ve třech větách vpašovat foxtrot, tango a charleston. Provádí smělé odskoky za hranice tonality, rozsévá ježaté ostinanty, tu zase čechrá sonátové kruhy, tu z nich zase padá strmými oktávami, přimíchává do kláves cosi jako africké tamtamy, nechává své ruce hašteřit se o podrážděná staccata, a ačkoli to vše může znít jako překřikování exotického ptactva hluboko v Amazonii, drží to sebevědomě, žulově pevně pod dozorem hudebního architekta.
Do té doby nikdo tak nezatočil s vývojem české hudby jako Ježek. I legendární džezmen - klarinetista Duke Ellington se podivoval, zaslechnuv náhodou útržek z jedné Ježkovy skladby, odkud se v Evropě bere džez na tak vysoké úrovni a tak předčasně! Nejen jistota zpěvných melodií, ale také experiment byl domovskou půdou českého virtuóza, někdo to nemusel přijímat s libostí, ale právě taková zvídavá smělost pomohla jeho tvorbě přelít se přes hranice vlasti do klenotnice světové hudby vůbec. Když si něco zamane, Geniovi neporučíš, zadržet ho může pouze sám jeho osud.
Zdroj obrázků: www.radio.cz a www.kjj.cz
25.09.2006 - Aleš Misař