Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Elektřina na různý způsob
Úvodník: Víte, kterých elektráren má Česká republika nejvíce? Uhelných, nebo vodních? Jestli jste hádali, že uhelných, pak špatně. Správná odpověď je: vodních. Ale ani těch uhelných není málo. Jen těch, které jsou k životnímu prostředí nejšetrnější, máme poskrovnu.
Článek: Česká republika disponuje celkem 26 elektrárnami. Z nich je 12 vodních, 10 uhelných, 2 jaderné a po jedné větrné a sluneční. Jaké jsou jejich výhody a nevýhody?
Nejvíce elektřiny do naší sítě dodávají uhelné elektrárny, téměř 70 %. Proto jsou i nadále tak nepostradatelnými. Na druhé straně tento typ elektrárny nejvíce zatěžuje životní prostředí. Většina jich spaluje hnědé uhlí, jsou proto nejvíce umístěny právě v blízkosti hnědouhelných dolů v Severních Čechách.
Pokud se týká čistoty ovzduší, je dnes naštěstí situace mnohem lepší než v 80. letech a na začátku let devadesátých. Po pádu socialismu byl rozvinut rozsáhlý ekologický program, v jehož rámci bylo do uhelných elektráren instalováno 28 odsiřovacích jednotek a 7 fluidních kotlů. Tato zařízení snížila emise oxidu siřičitého a popílku o 90 % a oxidu dusíku o 50 %. Výsledkem odsíření je mimo jiné i využití zadrženého sádrovce při výrobě sádrokartonových desek, čímž se šetří zásoby přírodního sádrovce. I při tak masivním poklesu škodlivých emisí však uhelné elektrárny znečišťují ovzduší i nadále. Navíc dochází k devastaci terénu povrchovou těžbou, po níž zůstává nechvalně známá „měsíční krajina“.
Vodní elektrárny jsou v naší zemi sice nejčetněji, ale z hlediska produkce elektřiny dalece zaostávají za elektrárnami uhelnými. Do sítě dodávají zhruba 1,8 GW, tedy asi 17 % energie. Až na tři výjimky jsou všechny umístěny na toku Vltavy. Mají význam nejen pro energetiky, ale taky pro vodohospodáře, ekology a environmentalisty (pozor, ekolog a environmetalista je rozdíl!). Nezatěžují životní prostředí žádnými odpady, ať plynnými či pevnými. Jejich energie je nevíc levná na výrobu, zejména v období vyšší spotřeby.
Jaderné elektrárny jsou u nás jen dvě, ale zato nejdiskutovanější, tedy alespoň ta temelínská. Ta do sítě dodává 2000 MW. Ty sice nevypouštějí do ovzduší zdraví nebezpečné oxidy dusíku a síry, ale o to trvalejší látky ve formě radioaktivního odpadu. Největším problémem se tak stává nalezení lokality pro jeho uložení. Každá obec, u níž se má odpad ukládat, totiž v obavě před nebezpečím plynoucím z jaderného odpadu vypíše místní referendum, jehož výsledek odmítá uložení odpadu právě na dané lokalitě.
Právě jaderný odpad, jehož radiace může vyzařovat až několik set let, problémy s jeho ukládáním a zejména v budoucnu vyčerpatelné množství uranu, z kterého se energie vyrábí, je důvodem, proč ekologická hnutí, environmentalisté i Strana zelených jadernou energii v dlouhodobém horizontu nepodporují a odmítají.
První větrná elektrárna v České republice byla uvedena do provozu koncem roku 1993 v Dlouhé Louce v Krušných horách. Byla jen zkušební, sloužila spíše k různým měřením, a tak její průměrný výkon byl jen 164 MWh ročně. Později byla přesunuta k obci Boží Dar, kde k vědeckým než praktickým účelům slouží i nadále.
Od roku 1998 byla v lokalitě Mravenečník u Koutů nad Desnou v Jeseníkách uvedena do provozu farma tří větrných elektráren, jež dodávaly až 405 MWh za rok. V současné době tak je fakticky naší jedinou větrnou elektrárnou.
Větrné jakož i jiné ekologické elektrárny mají své nevýhody. Nejen že horským hřebenům, kde se u nás většinou stavějí, dodávají evidentní stopu lidského zásahu (byť narozdíl od uhelných dolů citlivého), jejich největší nevýhodou je poměrně velká hlučnost. Permanentní přítomnost hluku v krajině pak vadí nejen obyvatelům okolí, ale i zvěři.
U zmíněné větrné elektrárny byla mezi lety 1997 a 2002 jako její součást malá elektrárna sluneční. Jejích 100 metrů čtverečních účinné plochy dodávalo jen 10 kW. Před čtyřmi lety však musela být přemístěna kvůli krádežím a vandalismu, který na ní byl páchán, neboť se nacházela v horské lokalitě bez lidské obsluhy. Dnes je součástí systému elektrárny v Dukovanech.
České republiky se netýká případ geotermální energie, tedy získávané z nitra země. Geotermální elektrárny se staví ve vulkanicky činných oblastech, na Islandu, Francii, Itálii, Japonsku i jinde. K pohonu turbín využívají vodní páru či teplonosné médium, mnohdy rovněž využívají horkou podzemní vodu. Na rozdíl od uhelných či jaderných elektráren nepotřebují žádné palivo. Jsou ale vázány jen na nemnoho míst na světě, kde se dá vnitrozemská energie využívat.
Zdroj fotografií: www.cez.cz
27.10.2006 - Vladimír Liška