Říkám Ti panenko, ač v duchu se Tě ptám,
zda umíš zatvrzelá stát jak karyatida,
po dechu růží bouře překvapí náš chrám,
panenko žádný pán sám pevnost neuhlídá!
Říkám Ti hvězdičko, ač tajně se Tě táži,
zda umíš hořet vedle zdejších pochodní,
mráz nezaženu pouhým leskem mečů stráží,
hvězdičko ponížíš se k zemi? Rozhodni!
Smím doufat, že mi zavesluješ za zády,
až stěžeň na mé palubě se počne kácet?
Tvůj něžný slib, že za vichru mě nezradí,
záchrannou náruč připravíš mi na své bárce?
Škádlím Tě dámičko a sebe trápím, když se ptám,
zda šarm Tvůj srdcím jiných vrásky nenatropí,
než navrátím se z výprav náhle nečekán,
dámičko ochráníš nám poklad Penelopy?
Smím doufat, že mi budeš dýchat za zády,
až vůli k napnutí mé plachty počnou ztrácet?
Jen nemysli, že povětří nás nezradí
na naší plavbě moři, nás dva ve skořápce.
Věřím Ti panenko, proč nebyl bych si jist,
že s hlavou zdviženou už oslovuji paní?
Tou básní, slyšte, jen jsem toužil vypočíst,
k čemu jsem pro Vás našel v sobě odhodlání.
Zdroj obrázku: www.pen-paper.net/artgallery