Současnost si už může každý vyzkoušet v praxi sám a proto bych se tímto svým seriálem ráda ohlédla za minulostí českých jídelen. Moje exkurze povede do sedmdesátých a osmdesátých let a nebude v ní chybět ani žebříček dvaceti nejodpornějších bestsellerů umakartových táců.  

Předškolní zařízení 

První kontakt jedince s jinou potravou než od maminky či babičky obvykle proběhl již v útlém věku, a to v jeslích. Bohužel na toto údobí si málokdo z nás vzpomene a tak drastické zážitky se nám zakotvily v paměti většinou až z mateřské školy. Troufám si tvrdit, že v mnoha případech vyústily až v doživotní traumata. Ráda bych se proto podělila o jeden  z mých nejranějších zážitků.

Poslední okurkový salát  

Jelikož jsem se nenarodila jako hlodavec, celkem přirozeně snad odjakživa odmítám jíst syrovou zeleninu. Zatímco moji příbuzní se to naučili respektovat, již v mé první mateřské školce (chodila jsem do dvou) jsem poněkud narazila. Soudružka učitelka se tehdy (v roce 1978) totiž rozhodla mě zásadně převychovat. A proto když jsme v poledne dostali i okurkový salát, jenž bych přirozeně vůbec nepozřela, násilím ho nasoukala do mých útrob, přestože jsem ji upozorňovala, že můj žaludek na nápor zelených nudliček v marinádě prudce zareaguje. Ačkoliv jsem ten den šla domů hned po obědě, měl mě vyzvednout babiččin přítel Bohoušek, a já se na něj opravdu těšila, okurky mě tížily jak kámen.  A postupovaly do mého hrdla natolik razantně, že za chvíli už jsem se s nimi podělila i s ostatními. Narychlo povolaná uklízečka nadávala učitelce a učitelka mně. Navíc se jala po příchodu mého osvoboditele vyčinit i jemu. Ovšem Bohoušek proud jejich litanií ostře přerušil slovy: „A říkala vám, že to nejí? Říkala, tak si nestěžujte“. Načež pokrčil rameny a odvlekl mě pryč. Myslím, že tam soudružka konsternovaně stála ještě dva dny, neboť to si dovolil opravdu hodně!

  

Lékařské potvrzení na polévku

V druhé školce se bohužel učitelky nechovaly o nic lépe, ba ještě hůř. Jednoho chlapce, který odmítal špenát, nechaly nad studeným talířem usnout, a vyváděly jiné podobné kousky. I při hodnocení s odstupem času mohu konstatovat, že mi připadaly spíše jako bachařky než jako vlídné vychovatelky malých dětí. Tím ale donutily nás – své svěřence vymýšlet naprosto neuvěřitelné kličky. Moje maminka se velmi divila, proč chci nosit jen červenou zástěrku s velkými kapsičkami, a když z nich pravidelně vyklepávala mrkev a petržel, dosti rychle jí došlo, že si tyto dobroty neuschovávám s láskou na později, nýbrž se jich tímto způsobem zbavuji, abych je nemusela polykat. Z polévky jsem skutečně jedla pouze čistý vývar. Ale na svého spolužáka Beránka jsem v tomto směru opravdu neměla. Neboť ten polévky odmítal konzumovat a učitelky ho s nimi neskutečně trápily, a proto jeho zoufalá matka nakonec musela přinést potvrzení od lékaře, že její syn polévky nejí. K dalším mým vychytávkám se řadil handl s kamarádkou Petrou, která za mě do sebe nasoukala tajně syrovou mrkev a já za ní výměnou vždy vypila teplé mléko se škraloupem.

Možná vás napadne, proč jsme jednoduše učitelkám nesdělili, že některé věci jíst nechceme, či některé nápoje pít nebudeme. No upřímně, my jsme říkali a často, ale je to vůbec nezajímalo. Spíše to v nich burcovalo ještě větší agresivitu.

V příštím dílu (vyjde ve středu 24. 1. 2007) opustím konkrétní zážitky a budu se věnovat obecně stravě v mateřské škole a způsobu stravování. 

Fotografie v úvodníku: zástěrka na fotografii byla pro uschovávání zeleniny naprosto nevhodná, neboť měla velmi malé kapsy!