Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Za stejnou práci horší plat



Úvodník: Na feministické téma spolu debatují dvě redaktorky Rozhledny, Martina Bittnerová a Renata &Sindelářová.

Článek:

 
        Martina:

Domnívám se, že postavení ženy v české společnosti se zlepšuje, a rozhodně jsem proti zavádění tzv. gender hledisek, které mi připadá v důsledku kontraproduktivní. Co mě ale mrzí, že co se týče práce, ženy zaostávají v naší zemi daleko za muži. Za stejnou práci dostávají menší plat a často jsou vystaveny tupým sexistickým narážkám a vtípkům. Od sekretářky se očekává, že bude šéfovi po vůli /bohužel se najde s odpuštěním dost slepic, jež v tomto trendu úspěšně pokračují/ a vůbec žena si za svůj život vyslechne nesčetněkrát „neslušný návrh“, kdy za příslušné erotické výkony její kariéra stoupne o něco výše. Osobně znám hodně žen, které podobných nabídek využily a něčeho dosáhly, ale za cenu ztráty vlastní hrdosti a za cenu toho, že se vzdaly veškerého soukromí. Nicméně dokud se jich najde dost ochotných na tuto „hru“ přistoupit, nemůžeme očekávat, že se v tom směru něco změní. Obrazně řečeno, když chce muž zvýšit mzdu, či někam postoupit, stačí aby si „natahoval triko před šéfem“ a dokazoval mu svou nepostradatelnost, žena si to triko musí spíše stáhnout... Nechci tím paušalizovat zaměstnanou ženu na pouhý sexuální objekt vystavený dotěrným kolegům, ostatně vždy zůstává na ní, zda na to přistoupí či nikoliv, ale na druhou stranu si říkám, jestli existuje nějaký mechanismus, který by nějakou nenásilnou formou /tedy ne hysterickým řvaním ála feministky/ tento přístup nějak změnil. Bohužel se na tom podílí ženy samotné. Mám zkušenost ze zaměstnání, kdy jsem coby mladá nastoupila do účetní firmy a za půl roku přišel jen asi o pět let starší kolega, absolvent tříměsíčního kurzu účetnictví. Nejenže dostal mnohem lehčí práci od naší šéfky než já, ale výrazně štědřeji ho za ni odměnila. Tenkrát jsem proklínala učitelku na účetnictví, která mě celé roky honila až k maturitě, protože jsem pochopila, že v tom prostě naděje na úspěch nevězí...A tahle zkušenost není jediná, v podstatě jsem i celkem důrazně několikrát za svou pracovní praxi musela odmítnout právě ony lákavé nabídky na cestu vzhůru přes něčí lože. A to nemluvím snad ani raději o pohovorech, když se našinec uchází o práci. Většina firem do svého rejstříku zahrnula otázky typu - kdy se budete vdávat, kolik máte dětí, kdy budete mít děti nebo nejste těhotná. Vyptávají se na zdravotní stav a i dokonce na to, zda dotyčná bydlí sama nebo s partnerem. Všichni se ohrazují, že to zavání diskriminací, ale proč se to tedy stalo pravidlem? Jednoduše proto,že těžko bude jakákoliv žena dokazovat, že se jí nějaký ředitel ptal na to, kdy plánuje první dítě. Ten to totiž s největší pravděpodobností zapře a klidně se jí přitom bude dívat do očí. Takže máme stav, kdy se něco děje, nemělo by se dít, ale není proti tomu obrany. Což mi připadá velmi tristní. Máš taky podobnou zkušenost a myslíš si, že by tohle mohlo něco změnit? Napadá tě nějaké řešení? Já o tom několikrát přemýšlela, ale nenapadlo mě nic technicky snadno proveditelného. Tudíž mám pocit, že se tím pádem točíme v jednom velkém kolečku, z něhož nelze vyskočit.


        Renata:

Podobnou zkušenost opravdu mám, ale nevím, jak by se to dalo změnit. Přesto nemám dojem, že se točíme v kolečku, spíš mám pocit, že jsme stále na cestě, která se stále klikatí kdesi v dáli, přestože někteří tvrdí, že už jsme prošli cílem. Spíš první metou, řekla bych. Samozřejmě že spousta věcí se změnila, že ženy mají svá práva, ale stále v nás zůstávají zakořeněné určité vzory chování, systémy, které fungují v malém měřítku doma a ve větším ve společnosti. Muž je stále vnímám jako někdo, kdo živí rodinu, zatímco žena se o ni stará. Z toho vyplývá všechno ostatní. Muži dostávají vyšší plat za stejnou práci. Ženy zůstávají s dětmi doma, když jsou nemocné. Tím chci zároveň doplnit tvůj seznam otázek, které dostávají ženy s dětmi, o jednu další: má vám kdo hlídat děti, až budou nemocné? Muž takovou otázku nedostane. Proč? Nepředpokládá se, že by muž měl hlídat nemocné děti. Proč? Protože to prvně vybočuje ze zažitých způsobů, a potom muž zpravidla vydělává více než žena. A proč? Protože muž je živitel rodiny. Jenomže tohle pravidlo už pozbývá platnosti. Dnes jsou živitelé oba. Ve výjimečných případech se stává živitelkou dokonce žena. Takže nerozumím tomu, proč by ženská práce měla být hůř placená a proč by jenom ženy měly odpovídat za své nemocné děti. Osobně si myslím, že všechny tyhle principy se postupem času usměrní a že se diskriminace žen v pracovním procesu zmírní, ne-li zcela odbourá. Myslím, že i bez konkrétního boje. Rovnoprávnost holt není jen o změně zákona, ale i o obecném povědomí, které se mění jen těžko a rozhodně ta změna nemohla přijít ze dne na den. 
Jako záporný příklad dnešní diskriminace, kterou to nejen zavání, ale kterou to dokazuje, uvádím zase svou pracovní zkušenost. Před čtyřmi lety jsem pracovala v jedné fabrice jako ekonomka skladu. Měla jsem na starost evidenci skladových zásob a fakturaci prodaného materiálu zákazníkům. Fyzicky měl na starost výdej  materiálu příslušný skladník. Podle organizační struktury podniku jsme oba podléhali vedoucímu oddělení. Ten sice velice rozuměl své práci, ale jednalo se o člověka ne právě spolehlivého. V první řadě se velice málo věnoval „papírům“, ve kterých díky tomu přirozeně vládl chaos (např. ve skladníkově nepřítomnosti vydával materiál, ale výdej nikam nezaznamenal), v řadě druhé zákazníkům hodně nasliboval, ale také potom na své sliby často zapomínal. Co se týká platů, tak nejen tento vedoucí (což je logické), ale i skladník měl vyšší plat než já. Přesto jsem to byla já, na koho se ředitel obrátil s tím, abych „na chlapy“ dohlédla, protože "na ně se nedá spolehnout". Vyslovení důvěry? Ano. Ale za nic. Svezla se na mě pouze odpovědnost.  "Vždyť jsem říkal, abys na ně dala pozor." Když jsem si o tom promluvila s vedoucím, řekl mi, že jsem hloupá, že jsem si to nechala líbit. „Každý máme svou hranici, za kterou jsme ochotni pracovat. Jestli ty jsi ochotná pracovat za to, co máš, tak si nestěžuj a makej. Jestli nejsi, tak s tím něco udělej.“ Musela jsem uznat, že měl pravdu. Leckdy se v nějaké situaci ocitáme proto, že se jí nebráníme. Neumíme říci NE. Na druhou stranu samozřejmě musíme počítat s tím, že jestliže se ozveme, může to vyvolat reakci zcela nežádanou - např. propuštění nebo nabídku, o jaké jsi hovořila ty, Martino. Risk je však zisk a já osobně myslím, že by ženy prostě měly jednat trochu dravěji. Tím nemyslím ani zákeřně, ani falešně, ale prostě "se nenechat", ozvat se. Neříkám, že vždy to vyjde, ale jedině tak nás začnou brát vážně.

Zdroj fotografie: www.ct24.cz

05.02.2007 - redakce